Bosna a Hercegovina stopem

Blížily se Velikonoce, to znamená čtyři dny volna, aniž by si musel vzít člověk dovolenou. Tedy ideální čas naplánovat nějaký ten trip. Rozhodla jsem se opět pro Balkán, vždyť je to přeci tak překrásná část země, a přesto je mnoha lidmi dodnes odsuzována. To vím z vlastní zkušenosti, neboť najít parťáka na cestu do některé z balkánských zemí byl docela nadlidský výkon. Zkrátka, stereotypy zůstaly nezměněny. Uchýlila jsem se tedy k možnosti využít skupin na Facebooku a pokusit se najít spolucestujícího tam. Ani zde nebyl zájem příliš valný, ale přeci jen jsem našla. Podle ceny letenky (550,-Kč obousměrný let Bratislava-Tuzla-Bratislava) jsme se rozhodli pro Bosnu a Hercegovinu. Nebylo času nazbyt, neboť ten den byla u společnosti Wizz Air akce a bylo třeba se rozhodnout rychle. Sejít se s člověkem poprvé na letišti v den odletu a strávit s ním týden uprostřed Bosny, no proč ne. Ihned jsem souhlasila a letenky už se rezervovaly. Další domluva následovala až po zajištění letenek. Značka byla pouze co nejlevněji a co možná nejodvážněji. Tudíž jsem souhlasila i s tím, že nebudeme mít žádné odbavené zavazadlo a poletíme pouze s tím příručním o rozměrech 42x32x52 cm. Na týden, včetně spacáku, karimatky, ešusu a oblečení na všechno možné počasí. Nadlidský výkon, pomyslela jsem si, ale to už bylo pozdě. Letenky byly koupené a nastal čas plánování a balení všech potřebných věcí. Ubytování pod širákem, vaření na vařiči bylo jasné, ale další otázka úspory peněz přišla ze strany mého spolucestujícího. Projedeme celou zemi stopem. To pro mě byla velká výzva, neboť jako vystudovanému antropologovi, tento způsob cestování umožnil poznat zemi očima jejích vlastních obyvatel, dozvědět se o kultuře, historii a názorech místních lidí z jejich vlastních vyprávění a nikoli z knih či z internetu.

Čas se pomalu naplnil a já jsem se Student Agency vyrazila do Bratislavy. Na letišti jsem se sešla se svým spolucestujícím a vyrazili jsme vstříc novým dobrodružstvím. Během cesty jsme ještě upřesnili orientační plán míst, které jsem chtěla navštívit a zhruba za hodinku a půl už jsme přistávali na mezinárodním letišti v Tuzle. Od budovy letiště, připomínající svou velikostí spíše vesnickou školu, jsme se vydali po cestě k hlavnější silnici vedoucí na Sarajevo. Plán na první den byl jasný. Dostat se do Neumu, jediného přímořského města Bosny a Hercegoviny a v dalších dnech se postupně přibližovat letišti. Celkem jsme zde strávili týden. Jakmile jsme se dostali na frekventovanější silnici, zkusili jsme štěstí a hned první auto nám zastavilo. Paní nás dovezla do nedalekého městečka Živinice a ukázala nám, jak se nejlépe dostat na hlavní silnici vedoucí na Sarajevo.

V průběhu cesty nám zastavilo sedm aut různého stáří a přiblížili nás tak našemu cíli. Poslední stop toho dne, který se nám zdařil, mířil až na Dubrovník. Když jsme se blížili místu, kde se naše cesty měli rozejít, usoudili jsme, že nás do Neumu čeká ještě pěkných pár kilometrů a proč se vlastně také nepodívat na Dubrovník, a tak jsme kolem deváté hodiny večer dorazili do Chorvatska a neměli jsme ani ponětí, kde budeme spát či jak se dostaneme zpět do Bosny. Na takové myšlenky však bylo dost času. Šli jsme si tedy projít malebné, ač turisticky přeplněné městečko, nasáli přímořskou atmosféru a vydali jsme se najít útulné místečko na přespání. Nikterak jednoduchý úkol na tak hustou zástavbu, a ještě v poměrně strmém svahu, ale nakonec jsme přeci jen našli. Počasí nám přálo, a probudili jsme se tak do krásného slunečného dne s krásným výhledem na moře.

Druhý den jsme si prošli ještě jednou město, na informacích jsme si zjistili nejlepší trasu na Neum a vyrazili jsme opět na cestu. Stopování v Chorvatsku nebylo úplně ideální a poměrně velkou dálku jsme museli jít pěšky. Nicméně po nějaké době nám přeci jen někdo zastavil.

Mířil do Splitu, a nakonec jsme vyhodnotili, že nám moře stačilo a turistické městečko Neum vynecháme a budeme směřovat dál na Počitelj. Zde se jevilo jako výhodnější přejet bosenské hranice znovu do Chorvatska a až poté do Bosny. Zde jsem trochu ztratila přehled o tom, v které zemi se právě nacházím. Ale hned jsem si uvědomila, že je to vlastně jedno. Podle razítek v pasu jsem pak napočítala, že už jsem stihla pětkrát překročit hranice a uvědomila jsem si tu svobodu a možnosti, které v dnešní době máme.

Dalším stopem jsme se přiblížili k Počitelj, kamennému městečku, které se nachází ve strmém kopci nad řekou Neretvou a jehož dominantou je hrad z 15. století. Při prvním pohledu na sluncem zalité domečky jsem žasla. Rozhodli jsme se na tomto místě strávit další noc, a proto jsme se vydali prozkoumat město a najít nějaké krásné místo na přespání. Nejprve jsme chtěli navštívit místní hradby, dokud bylo ještě světlo. Vše však bylo zavřené, a tak jsme se zeptali místí paní. Ta nám sdělila, že ještě není sezóna a nabídla nám kávu. Tu jsme s díky odmítli a vydali jsme se najít útulné místo. Krásná rovina s překrásným výhledem byla hned u hradu, ale silný vítr z tohoto plácku vytvářel ne příliš pohodlné místo. Rozhodli jsme tedy ještě zkusit pohostinnost místní paní a zeptat se jí, zda nás nenechá přespat na její zahrádce, kde by nás kamenné zdi mohly alespoň trochu uchránit před silným větrem. Zde se nám poprvé dostalo opravdové bosenské velkorysosti. Z nabídky kávy za 1€ se nám dostalo nekonečné pohostinnosti s možností spaní v „komnatě“ s výhledem na hrad, řeku Neretvu i hory na opačném břehu. Setkali jsme se s neuvěřitelnou vlídností a laskavostí. Při vůni bosenské kávy jsme obdivovali chuť a snahu této neuvěřitelně milé dámy o vyprávění o rodině, občanské válce i současném životě v Bosně, a to s použitím všech možných jazyků v každé z jejích vět. Dozvěděli jsme se o smutném osudu města za občanské války, kdy mnoho domů bylo zničeno, lidé jej opustili a nyní se snaží opět jej postavit na nohy. Probíhají rozsáhlé rekonstrukce, město se opět probouzí k životu, kvete všemi barvami a pomalu se plní turisty. I po vyprávění o nadějných zítřkách jsem však při toulkách mezi polorozpadlými domy cítila úzkost a při návštěvě hradu jsem se zmohla jen na nevěřící úžas. Vandalové se zde opravdu vyřádili, nehledě na nepořádek, svými nápisy zničili i celou stavbu.

Třetího dne jsme se z Počitelj dostali na zhruba 20 km vzdálené vodopády Kravica, ležící na řece Trebižat. Nachází se zde velký vodopád, který tvoří ve120 metrové šířce a kolem 27 metrů hloubky neskutečnou podívanou. Nicméně se jedná o opravdovou turistickou atrakci, která je hojně vyhledávána nejen turisty, ale i místními. Proto jsme se rozhodli dojít i k malému vodopádu, s domněním, že zde nebude takový nával turistů. Bylo sice překrásně, ale stále byla teprve polovina dubna, tedy ještě zdaleka ne turistická sezóna. Ani si nechci představovat, jak to zde vypadá v létě. Po zhruba kilometru jsme narazili na vyhlídku nad malými vodopády a vydali jsme se dál k řece. Na krásném plácku přímo u břehu, kde nebylo nikoho ani v dálce slyšet, jsme si udělali pauzu. Kolega tedy neměl s koupáním ve studené vodě žádný problém, ale já jsem tohoto luxusu s díky odmítla. Voda je prý studená i v létě, natožpak na jaře.

Po dostatečném odpočinku a načerpání sil jsme vyrazili zpět k silnici, abychom se ještě zavčasu dostali do Medugorje. Podařilo se nám to dvěma stopy. Druhý pán sice nejel až tam, ale bydlel asi pět kilometrů odsud. Pozval nás na kávu s tím, že až budeme chtít, odveze nás až tam. Venku na zahradě seděla celá rodina. Ihned nám přinesli kávu a domácí ořechovku. Nakonec jsme zůstali skoro až do setmění. Pak jsme požádali o odvoz, neboť jsme se chtěli jít ještě podívat na Pannu Marii a druhý den hned ráno vyrazit dál. Dostali jsme nějakou tu ořechovku samo sebou i na cestu a pán nás odvezl. Nejprve nám ukázal, kudy se dostaneme na posvátnou horu a pak nás zavezl ke krámku. Mnohdy bylo velice přínosné, že krámky nehledí na to, zda je svátek či snad víkend a mnoho z místních potravin má otevřeno až do pozdního večera. Zde jsme si koupili něco k jídlu, několik piv na později a vydali jsme se vylézt na místní vršek, který je dnes považován za jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst, neboť zde v roce 1981 byla šesticí mladých lidí údajně spatřena Panna Marie a místo je tak denně hojně navštěvováno jak místními, tak cizinci, a to opravdu v kteroukoliv denní i noční hodinu. Poté jsme se vydali hledat přívětivé místo na přespání.

Když jsme došli až skoro za městečko, stále jsme nemohli najít nic ideálního, tak jsem kolegu nabádala, ať zvedne palec a někdo nás posune kousek dál od města, které stále bylo plné polo rozestavěných domů či hotelů, z kterých šel opravdu strach. Ihned po prvním zdvižení paže zastavilo auto a hodilo nás do o pár kilometrů vzdálené vesnice. Na křižovatce nás nasměroval na Blagaj, další místo na našem seznamu, a tak jsme se vydali v totální tmě s čelovkou na hlavě hledat konec té nekonečné obce. Kolega do mě celou dobu hučel, že se vyspíme v jednom z těch domů, co vypadají opuštěně, ale to jsem se bála. Nakonec mě přemluvil a do jednoho jsme se šli podívat. Ihned, co jsme se přiblížili, začal štěkat pes a my jsme rychle couvali zpět k silnici. Už nikdy víc, za ty nervy mi to nestojí. Obec stále nekončila a najednou jsme v jednom domě, který jsme míjeli, viděli vcházet člověka do garáže. Co mého kolegu Petra nenapadlo, no jít se zeptat, zda to můžeme zapíchnout u nich na zahradě. Dovedete si představit, jak byste se tvářili, kdyby vám někdo takhle pozdě vlezl na pozemek a žádal vás o takovou věc? Nejspíš byste ho hnali lopatou. My jsme byli ale v Bosně. Pán nám to samozřejmě dovolil, a tak jsme využili jeho ořech k přenocování. Ráno nám jeho paní dokonce donesla čerstvou kávu a přes všemožné přemlouvání jsem přeci jen jednou musela zpod spacáku vylézt a museli jsme se vydat na další cestu.

Tentokrát jsme se celkem prošli. Cesta byla opravdu nekonečná, všude kolem převážně vyprahlá zem, sem tam s nízkým křovinatým porostem a rozesetými kameny všude kolem. Slunce svítilo opravdu intenzivně a poslední pivo do nás vpadlo tak rychle, že jsme to ani nepostřehli a další vesnice s možností „trgoviny“ byla v nedohlednu. Po několika kilometrech jsem najednou spatřila stádo ovcí. Se zasněženými vrcholky v pozadí by to byla pěkná fotka, pomyslela jsem si a shodila všechno závaží na zem. Samozřejmě ještě dřív, než jsem stačila vytáhnout foťák, zastavilo auto. Jak na potvoru. Byla jsem ale víc než vděčná, popadla jsem zase všechny věci a rychle uháněla k čekajícímu autu. Pán nás odvezl slušný kus cesty, do poslední vesnice před naší cílovou destinací Blagaj. Zde jsme chytli další stop, který nás odvezl až do našeho cíle.

Blagaj je místem, kde vyvěrá řeka Buna. Samotné vrelo Bune se nachází pod skalní stěnou, která je přes 200 metrů vysoká. Na jednom z břehů, ihned u skalní stěny, se nachází dervišský klášter a nad samotnou obcí se dodnes tyčí zřícenina pevnosti Hercega Stjepana. K té, z větší části vede nová asfaltová cesta, na jejímž konci je ještě třeba zdolat buďto kratší přímou cestu, za to však mnohem náročnější anebo pomalejší, klikatější lesní cestu, která je sice delší, za to jednoznačně bezpečnější. Samozřejmě i na této zřícenině jsou k vidění pomalované zdi a poházené odpadky, ale výhled je odsud dech beroucí.

Z pevnosti jsme se vydali zpět do obce a následně dále na Mostar, který je vzdálen zhruba 7 kilometrů. Přímo do centra jsme se dostali dvěma stopy. Stari most, který propůjčil městu název, se nachází od roku 2005 na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Samotné centrum, skládající se převážně z kamenných budov, by tvořilo zcela jistě s řekou Neretvou romantické místo. Bohužel se jedná o velice navštěvované místo turisty, a proto většina z místních staveb slouží jako restaurace, kavárny nebo obchůdky se suvenýry. Po prohlédnutí centra jsme se odebrali na klidnější místo, které, věřte nevěřte, také dokázala řeka uprostřed města poskytnout. Stačilo jen trochu pátrat. Tam jsme si při vychutnávání dalšího Sarajevska domluvili další plán. Na místní WIFI jsme si prohlédli předpověď počasí a již tuto noc se mělo rapidně ochladit, a dokonce mělo začít pršet. Bylo tedy třeba najít zastřešené místo, aby nás uprostřed noci déšť nijak nepřekvapil. Zároveň jsme chtěli jít pryč z města směrem na Sarajevo, které bylo vzdáleno zhruba 70 km a naším dalším cílem.

Úkol jsme si zvolili vskutku nelehký. Ihned poté, co jsme míjeli ceduli označující konec obce, obec nekončila a přicházela stále nová a nová, kde se stále něco budovalo a všude se nacházely jen obrovské hromady hlíny, suti a odpadků. Tímto způsobem jsme šli až do půlnoci, kdy jsme přeci jen narazili na jeden opuštěný polorozpadlý objekt, kde byla dokonce pod střechou uložena sláma. Nanosila jsem si ji na místo, které jsem si vybrala ke spánku a vystlala si tak parádní postel. Noc to byla opravdu bez jediného probuzení a krásně v teple. Ráno mě však vzbudilo hřmění a prudký déšť.

Počasí se bohužel ani do poledních hodin nijak neumoudřilo a už jsme nemohli déle čekat, a tak jsme se vydali na cestu. Ušla jsem zhruba 150 metrů k benzínce a byla jsem kompletně promočená. Došli jsme tedy ještě asi 50 metrů k jakémusi stánku, tedy s největší pravděpodobností jím někdy v minulosti býval a čekali jsme, zda nám někdo zastaví. Čas strávený pod přístřeškem v mokrém oblečení byl nekonečný. Jedno auto přeci jen zastavilo, byl to velice milý pár, který nás odvezl až do Konjic, na místo, kde naše dobrodružství začínalo. Tam jsme si dali první Sarajevsko na břehu řeky a pozorovali zasněžené vrcholky hor.

Během cesty nám koupili burek, místní specialitu, a dokonce ukázali v Jablanici zničený most, který byl důležitým bodem v bitvě na Neretvě a byl odstřelen Titovými stoupenci pro zabránění přístupu na druhý břeh.

Následně jsme pokračovali až do Konjic. Naši milí „zachránci“ nás dovezli dál, než sami jeli a vysadili nás na dobrém místě, na hlavní silnici vedoucí na Sarajevo. Přátelsky se s námi rozloučili, dokonce jsme dostali i velikonoční vajíčka a naše cesty se rozešly.

Netrvalo to však dlouho a zastavilo nám další auto, které nás zavezlo až do Sarajeva. Pán nás dokonce pozval na kávu. Tam jsem se připojila na internet a přes Booking.com jsem nám objednala nejlevnější ubytování na nadcházející noc, neboť předpověď počasí stále hlásala déšť, a dokonce teploty pod nulou.

Na zastávce, blízko kavárny, jsme si koupili lístky na trolejbus, s kterým jsme jeli až na konečnou. Přešli jsme Latinský most, u něhož byl roku 1914 spáchán atentát na Františka Ferdinanda d’Este, což rozpoutalo 1. světovou válku. Dále jsme prošli Baščaršijou, starou tureckou částí města a dále jsme pokračovali zhruba 200 metrů do kopce až k našemu ubytování. Stále lilo jako z konve a k naší smůle jsme se nedozvonili. Šli jsme si tedy ještě projít město s tím, že to zkusíme později. Má vidina horké sprchy se vypařila rázem jak pára nad hrncem. Prošli jsme si tedy ještě jednou a tentokrát důkladněji tureckou část města, navštívili jsme katedrálu Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a podél řeky jsme se vrátili na druhou stranu města k bývalé Městské radnici, kde nyní sídlí Národní knihovna, která musela být rekonstruována, protože v době občanské války vyhořela. Znovu jsme šli zkusit štěstí do našeho hostelu a znovu nic. Zavolali jsme a pak už jen čekali. Nakonec jsem se i té horké sprchy dočkala a poté, dokud bylo ještě světlo, jsme se vydali k nedaleké pevnosti Bijela Tabija (Bílá pevnost) ve čtvrti zvané Vratnik. Samotné místo vypadá stejně, jako všechny ostatní památky tohoto typu, tedy poničené a počmárané. Výhled do okolí ale za návštěvu jednoznačně stojí. Celé Sarajevo máte jako na dlani a ten pohled na to, jak je město krásně zasazeno do okolních hor se vám na vždy vryje do paměti. Když se setmělo, vydali jsme se zpět.

Na druhý den jsme totiž plánovali výstup k vodopádu Skakavac, který se nachází zhruba 13 km od Sarajeva. Ráno jsme se vydali najít informace, kde by nám poradili, jak nejlépe se k vodopádu dostat. Našli jsme je téměř okamžitě. Tam nám poradili dojít k autobusové zastávce a vzít si autobus do obce Nahorevo, odkud je to pak ještě asi dvě hodiny chůze. Prošli jsme pěší zónou Ferhadija až k Věčnému ohni, který hoří na památku těm, kdo osvobodili Sarajevo od fašistů. Dále jsme pokračovali až na zastávku. Něco jako autobus nás odvezlo do zmíněné obce a odtud jsme se vydali strmým stoupáním vzhůru do hor. Cestou začalo pršet, foukal studený vítr a veškeré scenérie byly v bílém oparu. Mohla jsem si jen domýšlet, jak krásný pohled se za ním skrývá. Čím výš jsme byli, tím se počasí horšilo. Nejprve začal foukat ledový vítr a následně začalo sněžit. To nás samozřejmě neodradilo a my takto pokračovali stále výš a výš. Cestou jsme minuli dvě hospody a několik chatek. Následně cesta začala klesat, vše bylo nasáklé vodou a hodně to klouzalo, což ještě více zpomalovalo chůzi. Cíle jsme však po několika hodinách přeci jen dosáhli. Vodopád to není nijak silný, ale svojí výškou téměř sto metrů je zcela jistě impozantní. Dá se dokonce dojít až bezprostředně pod něj, což bych v teplých letních dnech zcela jistě ocenila. V případě našeho počasí to znamenalo jít celou cestu zpět s mokrými nohavicemi. Ale i tak jsme si ten pohled nemohli nechat ujít. Cestou zpět na nás vykouklo dokonce i sluníčko. Ale jen do té doby, než ho zase nevystřídal sníh. Cestou zpět jsme se v jedné z hospod stavili na bosenskou kávu a dál pokračovali dolů. Opar mezitím zmizel a před námi se objevila překrásná krajina. V popředí Sarajevo a v dálce masivní zasněžené vrcholky hor, které byly zalité sluncem. Neskutečná podívaná. Dále po cestě jsme potkali jedno jediné auto, které jsme si stopli. Měli však místo jen v kufru. No co, každý ušetřený krok se počítá, vždyť jsme měli v plánu ještě téhož dne dojet na poslední místo našeho výletu, do městečka Visoko, kde se nachází údajné bosenské pyramidy. A tak jsme se zas vezli, nikterak pohodlně, ale vezli.

Ocitli jsme se znovu ve vesničce Nahorevo, odkud jsme dále pokračovali zpět na Sarajevo. Podařilo se nám stopnout další vozidlo, které nás přiblížilo do Sarajeva, přesně tím směrem, kterým jsme potřebovali. Stopovat ve městě není však snadné, a tak jsme dalších několik kilometrů pokračovali pěšky. Cestou jsme našli kus kartonu, na který jsme napsali náš cíl a stoupli jsme si na autobusovou zastávku a čekali. Po nějaké chvíli nám zastavila paní a už jsme se zase vezli. Měli jsme celkem štěstí, protože paní jela až do Visoka. Tam nám ukázala, kde se dobře najíme a prý se tam máme zeptat i na ubytování. Dali jsme si, jak jinak, čevapi a optali se u místní servírky na možnost přenocování. Ta hned zvedla telefon a zavolala známému. Ten si pro nás po pár minutách došel a dovedl nás do svého hostelu. Cenu jsme museli trochu usmlouvat, neboť její původní výše přesahovala jednou tolik cenu, kterou jsme zaplatili přes Booking.com v Sarajevu. Hostel byl však velice čistý a s velmi dobrou polohou, tedy nedaleko centra, 50 metrů od obchodu s potravinami a hned u cesty vedoucí na největší pyramidu, pyramidu slunce. Místním se tedy musí nechat smysl pro využití situace. Ať jsme o našem záměru, navštívit, dnes již často popisované, pyramidy v Bosně, řekli komukoliv, spíše jsme se setkali s úsměvem a nevěřícným kroucením hlavou. Místní občané z této poměrně nové senzace však těžili docela statečně. Nejen že ceny ubytování zde byly přemrštěné a všude stály stánky se suvenýry, ale místní vám nabízeli i (samozřejmě ne z pouhé dobrosrdečnosti) odvoz na ostatní pyramidy, tunely a další spirituální místa, která zde od „objevení“ pyramid jaksi vyrostla.

Dalšího dne ráno jsme vyrazili na samotný vrch pyramidy. Nejprve jsme se podivovali, jak je cesta krásně značená, ale po dalších dvě stě metrech už jsme se ztratili. Šli jsme k vrcholu úplně zpříma, jakýmsi korytem, kudy v čase deště nejspíš stékal potok. Země byla dost promáčená od nočního deště a jeden krok vpřed znamenal deset kroků zpět. Měli jsme dvě možnosti, buďto se vrátíme a najdeme lepší cestu nebo budeme pokračovat dál, vždyť už bylo vidět nebe. Bála jsem se jít dolů, a tak jsme pokračovali vzhůru. Ale to jen díky stromům, kterých bylo možné se chytit a zamezit tak neustálému klouzání zpět. Nakonec jsme to přeci jen zvládli a stanuli tak na zřícenině, která se nachází na vrchu. Pohled to byl opět dech beroucí. Sedli jsme si na nejvyšší místo a otevřeli si pivko. Člověk by se mohl na tu překrásnou krajinu dívat do nekonečna a stejně by se mu neomrzela. Čas byl však neúprosný, a ještě téhož dne jsme se potřebovali dostat stopem k Tuzle, vzdálené asi 130 km, odkud nám v šest ráno, následujícího dne, odlétalo letadlo zpět do Bratislavy. Šli jsme si dát ještě jedno pivo do hospody u pyramidy a následně jsme vyrazili najít místní tunely. To se nám podařilo celkem rychle, turistů zde bylo požehnaně a poprvé jsme se potkali s tím, že byla někde kasa a platilo se vstupné. To bylo celkem vysoké, a tak jsme si tuto atrakci nechali ujít a raději jsme vyrazili na stop. Přeci jen už bylo odpoledne a cesta byla dlouhá.

Během cesty k dálnici se značně zatáhlo a začal foukat silný vítr. Stopovat u dálnice nebyla příliš šťastná volba a po několika nezdárných pokusech pro nás přišel majitel podniku, který se nacházel hned vedle, abychom šli na kafé a že nás pak hodí na lepší místo. Poté už šlo vše snáze, jen počasí se ještě více pokazilo, začalo pršet a po několika minutách jsme byli promáčeni. Když nás poslední pán vysadil, už padali provazy vody, a tak jsem rozhodla, že zajdeme do restaurace naproti, neboť v tomto počasí se stejně jít dál nedalo. Petr si objednal čevapi a já si dala sudžukici s pita chlebem. Do sytosti jsme se oba najedli za 13 marek, tedy do 200 Kč. Čas se však neúprosně krátil, bylo už skoro šest večer a nás od letiště stále dělilo více jak 100 km. Pršet samozřejmě nepřestalo, ale nebylo zbytí. Nicméně se na nás, ostatně jako vždy při našem výletu, usmálo štěstí a zastavilo nám hned druhé auto, a dokonce jel pán až do Tuzly. Když však zjistil, že je letiště zavřené a my budeme muset čekat venku, zavolal svému bratranci, zda u něj můžeme přespat. Ten samozřejmě souhlasil, a to nám spadl opravdu velký kámen ze srdce, neboť cestou se počasí opět změnilo a pro jistotu teplota spadla pod bod mrazu a začalo hustě chumelit.

Poslední chvíle v Bosně byly prostě skvělé. Pohostinnost místních lidí byla podtržena a o laskavosti ne třeba mluvit, to si musí každý zažít sám. Pánové nám ještě objednali taxi, za který jsme utratili poslední marky a pohodlně a bez stresu jsme dojeli za silného sněžení na letiště. Ač jsme měli více jak hodinové zpozdění, které jsme museli strávit v letadle, a kdo již společností Wizz Air letěl, jistě ví, že se tato letecká společnost s místem pro pasažéry opravu nepředala, jsme doletěli do Bratislavy celkem včas a já tak stihla i odjezd Student Agency v 9:45 do Prahy.

Bosna a Hercegovina je beze sporu překrásná země, ať se jedná o přírodu, památky, lidi. Pokud i já jsem měla někde v hloubi duše jisté předsudky nebo jsem se nechala strhnout většinovými stereotypy, tento výlet mě jednoznačně přesvědčil, že tato země, ať si prošla jakýmikoliv nesváry, je zemí jedinečnou, která se znovu postavila na nohy a lidé jsou zde zkrátka lidští. I nadále zde dokáže koexistovat několik náboženství, lidé se stále vracejí ze zahraničí do své vlasti, infrastruktura kvete a památky se opravují. Z celého srdce této zemi přeji, aby klesla míra nezaměstnanosti a cestovní ruch zde jen kvetl, neboť pevně věřím, že každému člověku, který tuto zemi navštíví, na ni zůstanou vždy jen pozitivní vzpomínky.

A ještě krátké video z našeho putování :-)

#BosnaaHercegovina #autostop #Balkán #Velikonoce #všechnaročníobdobí #bosna #spanínadivoko #lowcost #nízkonákladově #pivo #výletzababku #volnost #svoboda #svítípršísněží #nezapomenutelné #skvělílidé #dobrodružství #tipynavýlety #conavštívit #batoh #jakušetřit #WizzAir #backpacker #příroda