Izrael (low cost)

Black Friday, a s tím spojené levné letenky do Izraele. Další destinace byla tedy jistá. Za ani ne 1.100 Kč jsem si koupila letenku z Bratislavy do Eilatu. Plán byl hotov během několika minut a zbývalo se jen rozhodnout, zda bude výlet totálně low cost a pojede se stopem nebo si půjčíme auto a na pohodu si vše projedeme. Izrael není úplně levná země, proto je nutno počítat s tím, že pokud má být poznání této země co nejlevnější, pak je nejlepší spát pod širákem a vařit si na vařiči polévky z pytlíku. To bychom splňovali, ale přeci jen jsme se rozhodli pro půjčení auta. Kamarád Petr našel nabídku asi za 35 $ od Budgetu. Podezřele levné, ale žádný háček v podmínkách jsme nenašli. 

Když jsme přiletěli na letiště Uvda, které je od Eilatu vzdálené asi 60 km, rozhodli jsme, že vyzkoušíme dobrosrdečnost místních lidí a stopneme si někoho, kdo nás odveze do města, kde jsme si měli vyzvednout auto a pochopitelně využít krásného počasí a vykoupat se v Rudém moři. Auto jsme stopli celkem brzo a hodilo nás téměř až k autopůjčovně. Pak se však plán začal kazit až se totálně rozpadl. Když jsme přišli v autopůjčovně na řadu, ne zcela do růžova vyspalá, slečna za pultem nám oznámila, že v ceně vlastně nebylo pojištění a cena za půjčovné tak přijde na téměř 4.000 Kč. Po uvážení jsem tedy nechali rezervaci propadnout, vydali jsme se prozkoumat město a koupit bombu k hořáku, který jsme si přivezli. A dál? Zkusili jsme stop.

Dostat se tak 20 km za město nebyl žádný problém, pak ale nastalo několikahodinové čekání, kdy jsme se až po X hodinách posunuli pouze o 50 km dál. Ale ani to se neobešlo bez nepříjemné příhody. Už vám někdy přejelo auto nohu? Ne? Tak to buďte rádi, je to celkem nepříjemné. Nicméně si pak uvědomíte, kolik Vaše nohy snesou. To jsem si takhle hodila batoh na zadní sedadlo a chystala se nastoupit. Najednou se auto rozjelo a já jsem ucítila jen palčivou bolest. V tu chvíli mi bylo celkem jedno, že je můj batoh pryč a já zůstanu na ocet kdesi na obchvatu města, ale použila jsem spoustu sprostých slov, abych té bolesti ulevila. Uvědomili si asi za dvacet metrů, že dvířka jsou otevřená a na sedadle dlí jen můj batoh. K mému štěstí jsem se nemusela belhat tak daleko. 

Bylo kolem deváté hodiny večer, a tak jsme se rozhodli, že přespíme na místě, kde nás poslední řidič zanechal a ráno zkusíme štěstí znovu. Našli jsme dětské hřiště, kde jsme si zavěsili hamaky na prolézačky a ráno zas vyrazili k ne příliš frekventované, avšak vysoce rychlostní silnici, která nenabízela příliš mnoho možností. K naší smůle začínal téhož dne ještě šábes. Asi po hodině marného doufání jsme začali stopovat v obou směrech, a to bylo rozhodující. Buď stopneme někoho, kdo nás posune dál nebo někoho, kdo nás hodí zpět do Eilatu, kde se sklopenýma ušima půjdeme zpět do autopůjčovny a půjčíme si za nekřesťanské peníze auto na celou dobu. 

Tak se také stalo. Podařilo se mi zastavit auto, které jelo až do Eilatu. Zastavilo nám přímo u autopůjčovny a my si šli půjčit auto. Vybrali jsme si protentokrát firmu Sixt a za 150 $ jsme si půjčili ultra prostorné Kia Picanto. 

Naše cesta, již poněkolikáté, vedla směr Masada při hranici s Jordánskem. Cestou jsme potkali stopaře a vzhledem k našemu fiasku jsme mu chtěli dopřát ten zázrak, který se nám nedostal. Mířil rovněž do Masady. My jsme si však museli udělat 150 km zajížďku do Be´er Shevy, kde se k nám měl připojit ještě jeden kus posádky na další den.

Do Masady a tedy i k Mrtvému moři jsme dojeli až když se smrákalo. Tudíž shrnutí dne bylo následující: počet navštívených míst: 0, počet zážitků: 0, počet úspěchů: 1 (alespoň jsme se pro tentokrát dostali dál než 50 km za Eilat), počet koupání v moři: 0 (dvě jsem alespoň zblízka viděla). Druhý den v Izraeli byl skvělý. Večer, když už dávali vlci nebo spíš velbloudi dobrou noc a když už jsem byla pokousaná od komárů tak, že mi nezbývala snad žádná krev, jsem si tak v koutku duše přála, aby ten další den nebyl tak úžasný jako ty dva předchozí. Uložila jsem do spacáku a při pozorování hvězd se oddala spánku. Alespoň na chvíli, než přišla má oblíbená hodinka, kdy mě vzbudila zima a do rána už jsem oka nezamhouřila.

Třetí den jsme vstávali brzy. Už na východ slunce jsme chtěli být na pevnosti Masada. Cesta tam byla celkem náročná, proto už jsme zhruba v půl šesté ráno vyrazili. Nahoru jezdí i lanovka, k mé smůle však až od osmi ráno. Musela jsem se tedy vydat po svých pokořit svou vlastní smrt. Postupně jsem odhazovala vrstvy oblečení, až už nezbyla žádná, které bych se mohla zbavit. Předpokládaná doba výstupu byla hodinu, já kopec zdolávala bezmála dvě hodiny. Vždy když jsem se zastavila, dělala jsem jako že fotím, piju nebo se kochám, aby si nikdo nemyslel, že fakt nic nevydržím. Nicméně můj rudý obličej a vyplazený jazyk mě v tom zrazovaly. Nakonec jsem se však i já nahoru dostala. Otevřel se mi krásný pohled na Mrtvé moře a okolní pustou krajinu kopcovitého rázu, která vytvářela překrásné scenérie. Masada je především známa jako pevnost krále Heroda, ale její počátky sahají ještě více do minulosti. Dnes je tato památka zapsána do světového dědictví UNESCO.

Po prohlídce pevnosti jsme se vydali k Mrtvém moři. Zde jsme si našli veřejnou pláž a zašli se zrelaxovat na vodní hladinu. Voda byla studená, ale vezmeme-li v úvahu, že byla ani ne polovina února, byla teplota přijatelná. Moře je opravdu tak slané, že abyste stále nemuseli bojovat s tím, jak vás voda nadnáší, pak se jí musíte poddat a ona vás bude krásně nadnášet, přičemž vy můžete jen odpočívat bez obav z toho, kdy Vaše bezvládné tělo půjde ke dnu.

 Čas byl však neúprosný a my se chtěli ještě téhož dne dostat do národního parku Bet Guvrin a odtud pokračovat do Rehovot, kde jsme měli slíbené útočiště na další noc. 

K bráně národního parku jsme dojeli před třetí hodinu a už nás tam nepustili. Všechny NP v Izraeli zavírají ve čtyři hodiny, což dost komplikuje jakékoliv snahy vidět toho co nejvíce. Domluvili jsme se tedy, že nás vpustí alespoň do přilehlého amfiteátru, který leží u stejnojmenného kibuze Bet Guvrin. Když jsme si toto antické dílo prošli, vyrazili jsme ještě do Tel Avivu, abychom tak využili nevyužitý čas. 

Do města jsme přijeli ještě za světla, a tak jsme měli možnost vidět toto místo v celé své denní i noční kráse. Prioritou pro nás byla stará část města Jaffa a přilehlé pobřeží, které omývají vody Levantského moře. Moderní část města s výškovými budovami jsme si nechali rádi ujít. Nicméně jsme sem přeci jen zavítali, protože parkoviště v blízkosti přímořské promenády byla placena, a sice 20 niš za celý den. My jsme však v Tel Avivu chtěli strávit pouze pár hodin, proto jsme se rozhodli, že zkusíme najít parkoviště, které bude zcela zdarma. To se nám nakonec také podařilo, a to po několika málo kilometrech. Pěšky jsme se vydali stezkou kolem pobřeží až ke staré přístavní části. Cestou jsme minuli mnoho místních lidí i turistů, kteří si užívali volných chvil, které trávili společně se svými rodinami na pikniku v přilehlých parcích, skotačením v mořských vlnách či sportem na místní stezce. Život zde byl velice rušný, ale po překročení pomyslné hranice staré části, jako byste se ocitli v úplně jiném světě. Útulné kamenné domky, malá náměstíčka, kašny, parky, malebné kavárny, kostely a mešity. To vše vytvářelo krásnou romantickou atmosféru doplněnou dech beroucím výhledem na pobřeží s novým městem a jeho výškovými budovami. 

Následně jsme pokračovali do asi 25 kilometrů vzdáleného města Rehovot, kde jsme přespali a následujícího dne jsme brzy ráno vyrazili do Caesarea, což je archeologické naleziště původního přístavního města, rozprostírajíc se kolem pobřeží Levantského moře a které nebylo založeno nikým jiným než Herodem Velikým. Z mnoha původních staveb zbyly však jen základy, proto bylo nutno navštívit místní, velice pěkně zpracovanou, projekci, aby si člověk mohl udělat obrázek o tom, jaké stopy minulosti těch několik kamenů, kterými se prochází, vlastně nesou.

Po důkladné prohlídce tohoto kusu historie jsme se vydali dále na sever do města Haifa, kde se nachází Bahá´istická svatyně, která patří rovněž do seznamu UNESCO. Tato svatyně je umístěna v kopci uprostřed překrásných zahrad, které však nejsou průchozí. Celý tento areál je rozdělen do tří částí, kam se musíte dostat okolo po silnici. K nahlédnutí je vždy určitá část. Ze spodní části se lze dostat na úroveň druhé terasy, kde pak máte výhled na přístav v Haifě a na další část teras, které vedou, k již zmiňované, svatyni. Dále je nutno se vrátit a po mnoha a mnoha nekonečných schodech se dostat na druhou úroveň, kde se nachází svatyně. Tam však nesmíte přijít po pravém poledni, jinak bude vaše cesta naprosto zbytečná, protože svatyně je otevřena pro veřejnost pouze od 9:00 do 12:00. To bylo další zklamání, protože bez návštěvy svatyně se ve druhé etapě nenachází vůbec nic zajímavého. Na svatyni není vidět a bujný porost brání veškerému výhledu do okolí. Třetí část, ke které vede cesta ještě větší oklikou, jsme se rozhodli jet navštívit již autem. Odtud by byl opravdu překrásný výhled na celé zahrady, impozantní stavbu, na město i přístav, kdyby nebylo toho obrovského oparu, který tuto možnost zcela vylučoval. V rychlosti jsme tedy jeli navštívit ještě klášter Stella Maris a pak jsme se vydali do hodinu vzdáleného města Nazareth, kde se nachází bazilika Zvěstování. Zde se údajně Panně Marii zjevil archanděl Gabriel a zvěstovali jí, že přivede na svět Ježíše. V areálu baziliky se nachází rovněž menší kostelík, který byl údajně vybudován na místě, kde stál Josefův dům s tesařskou dílnou.

Jak již bylo trochu samozřejmostí, na místo jsme přijeli po zavírací době. I když grota byla otevřena déle, kostel zavíral v 18:00, proto nás do areálu nepustili vůbec. Jedná se však o důležité poutní místo a byl by hřích jej nenavštívit. V místní kavárně jsem si tedy dali kávu se zákuskem a na dvě hodinky využili místní Wi-Fi, abychom naplánovali další naše kroky s tím, že v Nazaretu se stavíme při zpáteční cestě z Golanských výšin.

Nakonec jsme se rozhodli, že dojedeme ke Galilejskému jezeru, což je druhé nejníže položené jezero na světě a místo, kde Ježíš údajně trávil mnoho času. Zde jsme si chtěli najít nějaký přístřešek u břehu, neboť předpověď počasí začala hlásit ochlazování a déšť.

Sjeli jsme první odbočkou k jezeru na velké parkoviště a Petr se šel porozhlédnout po okolí. Asi po půl hodině se vrátil s radostnou zprávou. Nechají nás přespat na zpola zastřešené terase přímo u pláže. Terasa byla vyvýšená a na podlaze byl koberec s umělou trávou. To pro mne znamenalo, že mne nebude v noci budit žádná zima odspodu. Dny byly sice teplé, ale noci byly vždy chladné a ani jedna se neobešla bez ustavičného buzení a drkotání zuby. Střecha přístřešku byla pobyta bambusem, takže při větší průtrži by nás to stejně spláchlo až do jezera. Proti jemnému deštíku to však stačilo.

Samozřejmě předpověď vyšla téměř přesně a kolem třetí hodiny ráno začalo pršet. Posunuli jsme se tedy co nejvíce ke zdi, kde byla ještě jedna menší stříška nad tou bambusovou a takto noc přečkali. Ráno se ještě Petr vykoupal v jezeru. Klobouk dolů, na to já neměla, a vyrazili jsme směr Golanské výšiny.

Tato oblast má spíše nedobrou pověst, neboť hraničí s Libanonem a Sýrií. Pokud si do Google zadáte toto klíčové slovo, vyjedou vám samé obrázky vojáků, tanků a ostnatého drátu. Toto území patřilo Sýrii, než jej obsadil v roce 1967 Izrael. Dnes se tato oblast, připomínající skotskou scenérii, těší turistickému rozkvětu. Překrásnou krajinu s bohatou flórou pak dokreslovala nejvyšší hora Hermon, která byla pokryta sněhem. Hora dosahuje 2.814 m. n. m. a Libanon, Sýrie i Izrael z ní mají svůj kus. Nachází se zde ski areál. My jsme však volili spíše přírodu a historii. Počasí nám moc nepřálo, mraky se rychle valily, ale přesto Petr rozhodl navštívit pevnost Nimrod. Celkem rozlehlá pevnost na kopci, která proto naskýtá překrásné výhledy do okolí, je velice dobře zachovalá a dalo by se zde, při dobré viditelnosti, strávit mnoho času. Atmosféra byla tak říkajíc jako z pohádky. Připomínalo mi to místo, kde žila zlá čarodějnice s mnoha havrany. Mraky se prodíraly skrze skulinky ve zdech a okýnky mířily dál. Z výhledu nebylo vůbec nic a pořádný obrázek o stavbě si člověk mohl udělat tak maximálně z prospektu, který obdržel u vstupu. Nebylo vidět téměř na krok, proto jsem prohlídku vzala trochu rychleji a čekání na Petra si zkrátila vařením oběda. Zázemí zde bylo perfektní, tak jsem si připravila hořák s bombou, kterou jsme po několika marných pokusech sehnali v obchodě a ohřála jsem si párky, které jsem následně zblajzla s pita chlebem.

Dál naše cesta mířila přes několik vodopádů zpět ke Galilejskému jezeru. Zajímavé je, že mapy jsou těchto vodopádů plné, ale nám se ne a ne podařit nějaký najít. Dva jsme nenašli vůbec, k jednomu byla zavřená cesta kvůli nepříznivému počasí a další jsme sice našli, ale na to, kolik bylo na místním parkovišti aut a pouličních stánků, jsme čekali opravdu moc. Jó, kdyby bylo po dešti, tak by mohla být rokle s padajícím vodopádem celkem pěkná scenérie, ale vzhledem k tomu, že zde žádná velká průtrž mračen asi pár dní nebyla, pak z vodopádu zbyl jen chabý čůrek vody.

Pokračovali jsme tedy dál, směr Tiberias, který leží na břehu Galilejského jezera. Město se táhne v kopci, proto jsem si říkala, že by bylo celkem fajn najít nějakou pěknou vyhlídku, kde by byl parádní pohled na město i celé jezero. Takové místo jsem na mapě přeci jen našla, a tak jsme se k němu rovnou vydali. To by ale nebyl Izrael, aby za vším, co je alespoň trochu zajímavé, nebyl plot s bránou, kde je třeba zaplatit vstup. Mnoho z těchto míst je národním parkem, a tak po čtvrté hodině nemáte šanci tato místa navštívit, byť se jen chcete pokochat pěkným výhledem. Další zklamání. Okolo plotu vedla polní cesta, po které jsme se vydali doufajíc, že dojdeme až na konec plotu a naskytne se nám alespoň zpola tak pěkný výhled. Izraelci jsou však mazaní a ani toto nám nedopřáli. Plot vedl tak šikovně, že nebylo vidět téměř nic další dva kilometry. Pole dál pokračovalo, ale čas plynul rychle a brzký příchod tmy nás tak donutil se se sklopenou hlavou a bez jediné fotky vrátit zpět k autu a vyrazit zpět do Narazethu, kde náš čekala druhá a poslední šance podívat se do baziliky Zvěstování, kam nás předchozího dne už nepustili.

Měli jsme to s odřenýma ušima, neboť po cestě byla více jak hodinová zácpa a k místu jsme dorazili až po sedmé hodině večer, což sice znamenalo prohlídku baziliky, ale s kostelem na místě Josefova příbytku jsem měla zase smolíka. Ten se zavíral v šest hodin. No, co se dalo dělat. Bylo třeba se vydat ještě do Jeruzaléma, kde jsme chtěli strávit celý následující den. Plánovali jsme přespat v autě, protože se počasí úplně pokazilo. Předpověď hlásila celý den déšť a pouhých 9 stupňů. Na celodenní trajdání po městě ne moc dobré vyhlídky.

Zastavili jsme asi 20 km od Jeruzaléma u piknikové zóny a přečkali zde deštivou noc. Ráno jsme se vydali do města. Kdesi jsme zaparkovali a pěšky jsme pokračovali přes Město Davidovo k Jaffské bráně, kde jsme si vyzvedli v infocentru mapku a vydali se kolem Davidovy věže spletitými uličkami plnými všelijakého zboží od zeleniny, čerstvého masa, oděvů, parfémů až po suvenýry, k Chrámu Božího Hrobu, který stojí údajně na místě, kde byl Ježíš Kristus ukřižován. Zde jsme si vystáli snad půlhodinovou frontu, abychom mohli stanout celých pět vteřin na tomto významném místě a na poklepání ochranky či koho jsme zas museli místní svatostánek opustit. Dále jsem se vydali Křížovou cestou až k jejímu počátku, odkud jsme chtěli odbočit k Chrámové hoře. Křižovou cestu připomínají jen desky na zdech a pokud u nich nestojí masy věřících lidí s křížem, snadno se přehlédnou. Uličky uprostřed starého města připomínají síť podzemních chodem a lehce se v nich člověk přestane orientovat. Když jsme nakonec dorazili na místo, kde jsme chtěli zabočit doprava ke Chrámové hoře, postavila se nám do cesty nemilá překážka. Vojáci se samopaly nás zadrželi a se slovy "Only for muslim" („jen pro muslimy“) nás hnali zase zpět. Na prvním stanovišti nám také oznámili, že Skalní dóm, mešita al-Aksá a další skvosty na tomto místě je vlastně možné navštívit pouze do půl druhé, pak bude celý areál pro veřejnost uzavřen. Bum, další rána. Ale že mě to stále ještě překvapovalo. Voják se podíval na hodinky, ty ukazovaly 13:05. To znamenalo velký sprint zpět. Nastavila jsem tedy navigaci, aby nás co nejrychleji zavedla na požadované místo. Bohužel ani ta nepředpokládala, že nejsme muslimové a budeme muset další tři kilometry zpět, kde jsme skoro začínali. Další pokusy obelstít navigaci, a cestu si zkrátit, nám vojáci rozmluvili, a tak jsme nakonec rezignovali a opravdu jsme se vrátili. U vstupu, kde se přijde přímo ke Zdi nářků nás čekala kontrola zavazadel a rentgeny. Potom už následoval opravdový sprint. Na dalším stanovišti, kde byla opět kontrola zavazadel, jsme již skoro na kolenou prosili, aby nám dopřáli alespoň těch pět minut, co nám zbývalo, a mohli jsme si areál alespoň proběhnout. Věřte nebo ne, potom už jsem opravdu začala frázi "come tomorrow" ("přijď zítra") ze srdce nenávidět, cožpak jsem tam chtěla strávit měsíc, abych si mohla dopřát toho luxusu a vše navštěvovat pouze v dopoledních hodinách? Nakonec se přeci jen lidé z ochranky smilovali, a ještě nás tam rychle pustili. Říkala jsem si tak, kdo na to přijde, že tam budeme o chvilku déle? Ale nepředbíhejme. Když jsem zadýchaná doběhla ke Skalnímu dómu, zůstala jsem na chvíli jen stát a prostě jsem se dívala. Byla to překrásná stavba a celé toto místo bylo zvláštní, krásně zvláštní. Zvládla jsem však jen asi tři snímky a už se začali ozývat sekuriťáci, že čas vypršel a všichni musí opustit prostor. Mnoho muslimských dívek začalo tvořit dlouhou frontu do mešity. Posmutněla jsem si, ale samozřejmě to respektovala, oproti ostatním, kteří i přes zvýšený hlas ostrahy dále předváděli americký úsměv svému mobilnímu zařízení na tyči. Po průchodu bránou, která odděluje Chrámovou horu od okolních uliček jsem potkala skupinku mladých lidí, kteří se mě ptali, kde je vchod. Oznámila jsem jim, že toto je východ, ale že už není šance se tam dostat, neboť v půl druhé byl areál veřejnosti uzavřen. Česky zakleli a dali jsme se do řeči. Prý že už je to jejich druhý pokus. Předchozího dne areál navštívit nestihli, tak zde zůstali do dalšího dne a zkusili to znovu. A opět jim to nevyšlo. Tomu říkám parádní smůla. À propos, bylo vidět, že letenky byly opravdu levné, neboť Čechů jsme zde za tak krátkou dobu potkali až příliš. Po odchodu jsme se znovu vrátili ke kontrole zavazadel, abychom si mohli ještě vychutnat Zeď nářků. Ta byla uprostřed přepažena a já jsem si celkem dlouhou chvíli říkala, proč je na jedné straně pár lidí a na té druhé tak narváno, až mi pak došlo, že vstup ke Zdi je rozdělen, přičemž levá strana patřila mužům a pravá strana ženám. Toto jsem si musela zvěčnit, protože to byla věru zajímavá podívaná. Jakožto žena jsem tak neměla ani sebemenší možnost se Zdi dotknout, protože její vytíženost byla vskutku převeliká. Začalo opět pršet a já jsem Petra nemohla nikde najít. Prošla jsem areál několikrát dokola, obešla všechny východy a trvalo mi bez mála půl hodiny, než jsem ho konečně našla. Celou dobu se schovával u stánku, kam byl vstup pouze pro muže, výborné.

Byly asi tři hodiny odpoledne a my jsme tak měli prohlídku Jeruzaléma za sebou. Co ale s načatým časem? Toto jsme nepředpokládali. Někde cestou prý Petr někoho potkal, kdo se akorát vrátil z Betlému a vřele jeho návštěvu doporučoval. Nejen kvůli historii, ale také kvůli velice příznivým cenám. Prý jezdí od Jaffské brány autobus a stojí cirka 6 šekelů. Betlém jsem měla v plánu také, ale než jsme odlétali, Donald Trump právě přesunoval ambasádu z Tel Avivu do Jeruzalému, jakožto hlavního města Izraele, což Palestince pobouřilo a jak to tak bývá, česká media si tuto senzaci nemohla nechat ujít, ba dokonce ji trochu okořenit. Informace na webových stránkách ministerstva rovněž návštěvu Palestiny příliš nedoporučovaly, proto jsem i já zbaběle její návštěvu vypustila. Ale jak se ukázalo, celý Izrael byl naprosto bezpečný a reference ostatních cestovatelů toto tvrzení jen potvrzovaly, tak proč se tam nakonec přeci jen nevydat. Došli jsme se tedy informovat ještě jednou do infocentra, kde nám sdělili, že autobus tam opravdu jezdí, ale ne tak přesně, jak popisoval baťůžkář, kterého Petr potkal.  Odjezd byl od Damaškové brány, tak jsem navrhla, abychom odjeli autem z centra a nastoupili na autobus někde po trase. Nakonec jsme takové místo našli. Parkování zde bylo zdarma a zastávka autobusu byla přímo naproti. Autobus číslo 231 sice nikde avizovaný nebyl, ale každý nás ujistil, že zde opravdu staví, jen nikdo nevěděl, kdy autobus jezdí, a tak nezbývalo nic jiného než čekat. Po dvaceti minutách jsme se konečně dočkali, za 8,5 šekelů jsme si koupili lístek a vyrazili do Palestiny.

Když jsme dorazili do města, nijak jsme si nebyli jisti, kde je konečná stanice nebo kde bychom si měli vystoupit. Když autobus zastavil a venku čekalo mnoho lidí, došlo mi, že se jedná o konečnou. Jeden ze spolucestujících nám však oznámil, že máme vystoupit až na další zastávce. Paní, která vystupovala však naznačovala, že máme vystoupit hned. Byli jsme celkem v rozpacích, ale když se paní vrátila a rázněji nám řekla, že máme opravdu vystoupit, poslechli jsme ji. Cestovali s námi ještě dvě turistky, které rovněž vystoupily a navrhovaly, abychom se drželi pohromadě. Ihned na nás naběhli místní týpci omotaní palestinou a nabízeli nám, že i když nejsou průvodci, můžou nás zavést až k Chrámu Narození Páně, který je 1,5 km vzdálený a kde se v 17:30 zavírá. A kolik jsme to měli právě hodin? 17:00! Čas vyrazit. S díkem jsem tedy odmítli nabídku odvozu a dámy tam tak nechali na pospas. V podstatě jsme běželi, ale nakonec jsem to přeci jen stihli, a opět hodně v rychlosti proběhli kostel a navštívili jeskyni, kde byl oltář na místě údajných jeslí, kde se narodil Ježíš Kristus. Místo nebylo prostorné, proto opět trvalo nekonečně dlouho, než se místo uvolní. Nechali jsme projít poslední italskou skupinu a já tak alespoň na deset vteřin mohla využít volného prostoru a nasát atmosféru tohoto posvátného místa. Dokonce jsem se zde stihla i zvěčnit, a to už bylo co říct.

V tomto Chrámu jsme opět potkali stopaře, kterého jsme nabrali za Eilatem, když jsme směřovali na Masadu a odtud dál vyzvednout třetího spolucestujícího. Svět je opravdu malý. Přidali jsme se k němu a zašli jsme na údajně nejlepší falafel v dané lokalitě. Zde jsem neodolala ani já, musela jsem jej alespoň jednou vyzkoušet.

Byla to velice příjemná a hezky zařízená restaurace s názvem Afteem, jen několik málo kroků od Chrámu. Restaurace se chlubila štítky na dveřích, poukazující na hodnocení od TripAdviser, které bylo 4,5 z 5, což už tedy něco znamená :-) Ceny zde byly velice příznivé. Za falafel jsem zde zaplatila 6 niš, a navíc chutnal výborně. Hodnocení určitě nelhalo, mohu vřele doporučit.

Po cestě zpět k autobusu si kluci koupili ještě místní pivo za více jak 8 šekelů. Musel to být poklad, protože prodavač pro něj musel jít do skladu. Když jsem se blížili k autobusové zastávce, viděla jsem, že tam autobus už stojí, začali jsme tedy sprintovat, abychom jej stihli a mohli tak pokračovat ještě do Bet Guvrin, kde jsem rovněž už byli, ale vzhledem k tomu, že jsme přijeli až ve tři hodiny, nás už do parku nepustili. Hlídač nám dovolil alespoň krátkou návštěvu amfiteátru, který se nachází u stejnojmenného kibuce.

Tentokrát jsme plánovali, že dojedeme až k parku, přespíme zde a následně se do něj hned po otevření vypravíme. Nijak jsem tentokrát neodporovala tomu, že Petr projel otevřenou bránou do parku a po silnici pokračoval dál až k plácku, kde zaparkoval a zalehl. Já jsem vylezla z auta s tím, že si dojdu udělat večerní hygienu a v tom jsem uslyšela vití, které se přibližovalo a přibližovalo. Byla to celá smečka čehosi. Když už se zdálo, že je tlupa přímo za stromem na protější straně silnice, vzala jsem čáru, že se za mnou jen zakouřilo a zapadla jsem zpátky do auta. Popojeli jsme ještě o kus dál a tam jsme zůstali do rána. Čelně jsme stáli přímo na východ, takže jsme se probudili s východem slunce. Brzy jsme tedy vstali a šli si ven uvařit snídani. Po chvíli, co si rozprostřel Petr spacák na asfaltovou silnici, nás minul nějaký pracovník parku. Po tom, co se vrátil netrvalo snad ani deset minut a přiřítil se k nám ranger. Dostali jsme vynadáno, že v národním parku spát nemůžeme a pustil nás s jakousi důtkou. Škoda, že to zde nefunguje jako v amerických národních parcích. Na Petrovu poznámku, že už jsme za bránou, že bychom mohli jet dál, že si nás pamatovat nebudou, jsem již stručně ale rezolutně odmítla a jeli jsme tak ještě jednou poctivě projet bránou.

Tento park si opravdu návštěvu zaslouží, a zcela jistě to chce zde strávit alespoň půl dne. Mezi jednotlivými stanovišti se dá přejíždět autem a u jednotlivých parkovišť se nachází toalety, pitná voda i pikniková zóna. Jednotlivé skvosty se dají však v pohodě projít i pěšky. V podstatě se jedná o rozsáhlé archeologické naleziště, které doposud nebylo ani zpola odkryto. Převážná část pozůstatků se nachází v tamních jeskyních, které jsou velice dobře zachovány. Mimo spletitých uliček a skrýší, které lze procházet, na vás dýchne historická atmosféra. Především se jedná o starověké osídlení Maresha a díky zachovalým nalezištím, tvrdé práci archeologů a restauratérů si můžete udělat perfektní obrázek o životě, který zde panoval. Jakožto částečný archeolog a antropolog jsem zde tedy byla ve svém živlu.

Zhruba v půl třetí jsme se pak vydali ještě do nedalekého bodu na mapě, ukrývajíc přírodní jeskyně. Nebyli jsme jich totiž dostatečně nabaženi. Jednalo se o menší rekreační oblast s mnoha pěšinkami. Prošli jsme několik cestiček, prozkoumali několik jeskyní, které bohužel byly plné odpadků, pokochali jsme se výhledem, pozorovali prolétat vojenské helikoptéry a pak jsem navrhla, že bychom mohli ještě po cestě zpět do Eilatu navštívit nějaký kibuc a zjistit od místních lidí, jak to zde vlastně funguje. Zde už se moje antropologické já nezapřelo.

Problém byl, že kibucy jsou většinou obehnány ploty s vysokou bránou a vjezd je pouze pro místní. Tak to bylo i s nedalekým Bet Guvrinem. Dojeli jsme tedy na nedalekou benzinovou stanici, kam se šel Petr zeptat, zda tam náhodou někdo nejede. Nakonec se poštěstilo a někdo nám mohl na dálku otevřít. Vrátili jsme se tedy zpět, ale později, než se hoši domluvili a mohutná ocelová brána už se zavírala. Přišla jsem si trochu jak v Cobra 11, kdy Semir Gerkhan a Tom Kranich jen tak tak přejeli přes koleje, kudy právě projížděl vlak plnou rychlostí. Adrenalin za chvilku pominul a my jsme stanuli před budovou, která připomínala národní výbor. Z budovy akorát vycházela asi 18letá dívka, s kterou se Petr hned dal do řeči. Dívka nás provedla po vsi, ale příliš nám k místnímu životu neřekla, neboť se jednalo o žákyni místní "školy", kterou navštěvují mladí lidé po dobu jednoho roku mezi dokončenou školní docházkou a dobou, kdy jdou na vojnu. Přesně tak, všichni zde musí povinně na vojnu, nehledě na gender. Drsné co, ale myslím, že to jistě nějaká pozitiva má. Minimálně jsou si tam všichni rovni.

Dívka nás pozvala do budovy, kde všichni společně tráví čas. Každý z přítomných chodí na jídlo k někomu místnímu. Zůstal s námi pouze jeden kluk a jedna holčina, kterým byla večeře zrušena a jídlo si tak vařili sami v místní jídelně. Zde jsme strávili asi dvě hodiny a dozvěděli se mnoho zajímavých věcí. Především pak pohled na celou politickou, historickou i současnou situaci z pohledu mladé generace. Pak jsme však museli vyrazit na cestu. Do Eilatu jsme to měli ještě bezmála 290 km. Zde jsme měli v plánu přespat v autě na pláži a poslední den ráno odevzdat auto.

Takový kousek pláže jsme nakonec našli. Nacházel se až téměř u jordánských hranic a až na silný vítr zde byl absolutní klid. Na pravé straně nás obklopovaly mihotající se světýlka Izraele, na levé straně pak ta jordánská a uprostřed se díky svitu měsíce pohupovaly třpytivé vlny Rudého moře. Perfektní místo pro zakončení našeho putování.

Ráno jsme odevzdali auto a vyrazili 3 km napříč městem na výpadovku, která vede k letišti. Zde jsem se pokusili stopovat. Měli jsme maximálně půl hodinku a po mnoha nezdarech jsme se rozhodli zkusit štěstí do deseti hodin a pak vyrazit zpět a zkusit chytit nějaký autobus, který nás letišti přiblíží. V deset přesně na naše místo přišla ještě jedna stopařka, která letěla tím samým letadlem do Bratislavy. Už jsem začínala chytat trochu paniku, neboť cesta na letiště trvala hodinu a letadlo odlétalo v jednu. Času moc nebylo a vidina toho, že se poženu zpět do města a možná to bude stejně k ničemu mě dohnalo k tomu, abych zvedla palec taky. Naštěstí zastavilo hned druhé auto. Jednalo se o manažera letiště, a tak nás dovezl přímo před terminál. Zpětně si tak říkám, že to bylo opravdu za pět minut dvanáct, protože kontroly na letišti byly více než neuvěřitelné. Tak zdlouhavý proces jsem ještě nezažila. Celá kontrola (bez důkladné kontroly zavazadel) mi zabrala hodinu. Petr však takové štěstí neměl a musel tak, jako většina cestujících, vyndat vše ze svého batohu. Nejprve nás čekal pohovor s otázkami, co vezeme, kde jsme byli, kde jsme spali, kde pracujeme, v jaké jsme vztahu apod. Následoval rentgen zavazadel. Každé zavazadlo muselo mít svůj vlastní kód. Pokud se cokoli pracovníkům nezdálo, šup, a už jste čekali frontu na důkladnou kontrolu zavazadel. Problém měl i každý, kdo měl u sebe laptop. Tací šli na stranu a čekali nekonečně dlouho na to, až, a dá se říci, pokud vůbec, svého milovaného kámoše uvidí. Já jsem byla také poslána na důkladnou kontrolu, ale po ověření všech mých čárových kódů, které jsem obdržela před rentgenem, mi bylo řečeno, že je vše v pořádku. Ale ani tak jsem to neměla tak snadné. Následovaly testy na drogy a na výbušniny a byla jsem zbavena svého pasu. Patřičně mě odkázali na další stanoviště, kde jsem musela čekat s dalšími nešťastníky, kteří pohřešovali svůj cestovní doklad. Přibyla k nám i slečna, která s námi stopovala a shodou okolností nepostrádala jen svůj pas, ale i svůj notebook. Nekonečné čekání pak prolomil místní úředník, který jmenovitě hlásil každého zvlášť, pokládal mu znovu a znovu otázky až nás konečně doprovodil k check-inu. Vzhledem k tomu, že jsme stále neměli v ruce své pasy, museli všichni čekat na slečnu, která měla tři příruční zavazadla a dokonce větší, než jsou limity odbaveného zavazadla. Vůbec jsem nechápala, že s tím neměla problém při odletu. Ať tak či onak, teď to problém byl a my museli všichni přihlížet tomu, jak se snaží spacák narvat do, tak už přetékajícího, příručního zavazadla. Po nekonečně dlouhé chvíli přešlapování úředník usoudil, že to bude asi ještě pěkně dlouho trvat, a zbytek osazenstva odvedl k dalšímu rentgenu. Fronta dlouhá jak týden, to však nebránilo tomu, že jsme ji všichni chtě nechtě museli celou předběhnout. Komická situace. Na jedné straně gestikulující dav čekajících pasažérů, na druhé straně bezhlavě se valící věci nás všech bez plastikových boxů do spárů rentgenového tunelu. Naštěstí vše dobře dopadlo, já můj batoh jsme zdárně prošli všemi kontrolami a pět minut před odletem dorazil i Petr. A mohlo se letět domů :-)

#jakušetřit #lowcost #Izrael #Půjčeníauta #Roadtrip #Přednívýchod #kutlura #Palestina #víra #spanínadivoko #volnost #autostop #nízkonákladově #RyanAir #batoh #pivo #conavštívit #tipynavýlety