S Felinkou do Albánie

Po krásných zážitcích, které mi uštědřila Bosna a Herzegovina a po nezapomenutelných vzpomínkách na Rumunsko jsem se rozhodla v poznávání krás Balkánu pokračovat. Tentokrát Albánií.

I v tomto případě převládají u mnoha lidí podobné stereotypy jako u Bosny a dalších balkánských států. Tedy zaostalost, nekultivovanost, divokost či nebezpečnost. I přes stálé omílání frází typu "vykašli se na to", "jeď do nějaké bezpečné země" apod., jsem se rozhodla tuto "divokou" zemi přeci jen navštívit. A věřte nebo ne, krásnější krajinu jsem za celý svůj cestovatelský život ještě neviděla, a to si myslím, že jsem toho už trochu procestovala. Každý ujetý kilometr nabízí neskutečnou krásu panenské přírody a báječně uzpůsobený život lidí okolní krajině. Albánie, to jsou v podstatě jen hory a pláže. Život zde není nijak zaostalý, ba naopak nabízí možnosti jak pro backpackery, tak pro velice náročnou klientelu vyhledávající nepřetržitý komfort. Albánie nabízí jednoduché i obtížné túry v mnoha národních parcích s překrásnými výhledy, kde je široká škála možností překonávat sama sebe, průzračně čisté moře, které omývá čisté oblázkové pláže či nespočet památek, jak přírodně vytvořených, tak člověkem postavených, které sahají do dob dávno minulých a nesou tak sebou ducha albánské historie, která je minimálně pozoruhodná. Albánie je plná milých lidi, možností volného kempování, cen potravin a benzínu podobné, jako nabízí Česká republika. To vše umožňuje při plné obsazenosti osobního auta levnou a příjemnou dovolenou, ať už aktivní nebo relaxační. Pakliže si člověk dokáže upřít komfort každodenní sprchy, měkké matrace a stravování typu all inclusive, stráví v této nádherné zemi za minimální výdaje překrásný čas, na který jen tak nezapomene.

---

Na začátku jsme byli dva, já a Petr, kterého jsem v té době znala pouhý měsíc a poznala jsem ho až na letišti v Bratislavě, odkud nám odlétalo letadlo do Bosny, kam jsme se spolu vydali. Při cenách letenek jsme dospěli k závěru, že raději seženeme další dva spolucestující a pojedeme autem, abychom nemuseli být na nic vázáni a ke všemu ještě ušetřili nějakou tu kačku, kterou bychom vydali za drahé letenky. Najít genderově vyrovnanou posádku byl však nadlidský úkol, a tak jsem se musela smířit s tím, že budu mít tři bodygurdy nebo v opačném případě oni budou mít obří kouli na noze. Nedalo se ale nic dělat. Posádka tedy byla jasná. Dopravní prostředek jsme také měli. Byla to Škoda Felicia, která jistojistě jezdila po světě ještě dřív, než se kluci narodili. Já sama mám starší Fabii, a proto vím, že to je téměř nesmrtelné auto, proto nebylo pochyb o tom, že by to Felinka nezvládla. Batoh jsem také vystřídala za krosnu, když už byl k dispozici ten komfort typu "Combi" a vydala jsem se opět Student Agency do Brna, kde jsme měli sraz. V pátek kolem desáté večer byla posádka kompletní, kufr zcela naplněný a my jsme vyrazili na mnohahodinovou cestu přes Slovensko, Maďarsko, Srbsko a Černou Horu na první místo našeho programu, pevnost Rozafa u města Shkodër.

Na pevnost jsme dorazili kolem páté hodiny večer následujícího dne. Albánie už je na turistický ruch připravena, a proto se musí, na rozdíl od Bosny, počítat s placením vstupů a parkovacích míst. Částky to však nejsou nikterak převratné. Vstup na pevnost stála v přepočtu 40 Kč. Takováto místa jsou i lépe opečovávaná než v Bosně, ale občas je člověku stejně úzko. Především když prozkoumáváte místečka, která jsou letmé procházce po památce očím ukryta. Zde pak nemůžete obdivovat například způsob vyzdívání či klenuté stropy, ale všechny smysly vašeho vnímání strhne všudypřítomný nepořádek a zápach. To je trochu teskné, ale věřím, že se to postupem času zlepší. Když jsme se dostatečně nabažili rozlehlé pevnosti i všudypřítomného a překrásného výhledu (především na město Shkodër a stejnojmenné jezero), vydali jsme se do nedaleko vzdálené vesnice Bogë, což je taková brána do národního parku Thethi. Informace na internetu, převážně tak u cestovních kanceláří, které v Albánii uskutečňují poznávací zájezdy, prezentují tuto vesnici jako starobylou kamennou vísku, kde se zastavil čas a lidé zde žijí ještě tradičním životem bez všelijakých vymožeností. Také se lze na několika místech dočíst, že cesta do vesnice je trochu náročná a v místech těžce sjízdná. Po přečtení takovýchto informaci má opravdu člověk pocit, že jede do země, která trochu zaspala dobu a provázejí vás tak jisté obavy a představy, jak jste někde s Felinkou zapadli na cestě necestě a kolem vás je jen nehostinná příroda. Jenže pak přijde krutá realita. Cesta do vesnice se sice nedá považovat za silnici první třídy, ale většina vozovky je lepší kvality než kdejaká okreska v naší matičce zemi. I přes to, že tedy cesta byla ve velké míře nově vyasfaltovaná, a tudíž bez sebemenšího problému, nám zbývala ještě jakási představa kamenné vesnice obklopené Prokletými horami.

Vjeli jsme do vesnice a ptali se sami sebe, zda je to opravdu správné místo. Zřejmě ano, ale ani po několika kilometrech jsme neviděli jediný kamenný domek, pokud nebudeme počítat nízké zídky, které opravdu z kamene byly. Než jsme dojeli na konec vesnice, setmělo se. V Albánii se stmívá dříve než u nás a nebyli jsme na to moc připraveni. Místo na spaní už jsme tedy hledali pomocí čelovek. Nakonec jsme přeci jen nějaký plácek s relativní rovinkou našli a kdybychom si odházeli pár velkých balvanů, noc by se zde dala přečkat. V ten moment, kdy jsme se akorát chystali vyndat věci z auta za námi přišel místní občan a začal si s námi povídat. K našemu úžasu mluvil chorvatsky, takže pro Petra nebyl problém domluvit se. Nakonec, když jsme se zeptali, zda nebude vadit, že tu přespíme, nám nabídl svoji zahradu. Přeci jen je to lepší varianta než ráno utíkat před ovčáckými psy, kteří nás načapali na svém teritoriu. Pán byl velice pohostinný a povídali jsme si až do půlnoci. Také nám řekl, že vydat se s Felinkou do národního parku není úplně nejlepší nápad, protože tam jsou cesty opravdu špatné a chtělo by to přinejmenším terénní auto. Poradil nám tedy alespoň kam na kopec, abychom si mohli pořádně vychutnat výhled na okolní hory. Kluci byli přeci jen sportovněji zaměření než já, proto jsem se rozhodla, že mi stačí okolí pozorovat z nižší výšky, a tak jsme se rozdělili. Já byla odhodlaná, že najdu ty kamenné domy a Petr se ke mně nakonec přidal.

Předchozí noc byla celkem chladná s ohromnou bouřkou a vydatným deštěm. Počasí následujícího dne nebylo o nic lepší. Bylo celkem chladno a každou chvíli poprchávalo. Trochu mi bylo kluků líto. Cesta to byla zcela jistě dost náročná a neměli na to dost času, neboť jsme byli domluveni, že se za dvě hodiny vrátí. Já byla ale spokojená i přes nepřízeň počasí, neboť se mi při toulkách vesnicí opravdu podařilo najít pár těch kamenných domů. Ohromující ale také bylo, že pán, který nás u sebe nechal, nám řekl, že obec má asi 200 obyvatel, a i když jsem obec neprošla celou, napočítala jsem pět restaurací, či spíše hospod, neboť teplé jídlo zde nedostanete. Obec má také k dispozici několik kempů, nebo spíše by se dalo říci, že každý, kdo má alespoň přijatelně rovnou zahradu si dal na vrata ceduli "kemp". Nedokážu si představit, jaká je zde situace v létě, ale na konci května se místní hostinští předháněli o ty dva páry turistů, které sem zavítaly, zahrnující samozřejmě i nás. Dali jsme si tedy pivo v některé z hojného počtu hospod a vyrazili jsme k autu, neboť čas srazu se blížil. Kluci ale nikde. Po další procházce jsme ještě další hodinu čekali a když konečně dorazili, rychle jsme se vydali na cestu. Změnila jsem program a shodli jsme se na tom, že bude nelepší jet až na jih a všechny body programu brát odzadu a přibližovat se pomalu zpět k domovu.

Zamířili jsme jihovýchodně k národnímu parku Bredhi i Hotovës, kde se nachází několik kilometrů dlouhý kaňon s tureckým mostem přes jednu z tamních řek a kde v několika místech podél řeky vyvěrají termální prameny. Na místo jsme dorazili až po setmění, jak jinak. Na internetu bylo opět inzerováno, že se v blízkosti nachází občerstvení a kemp. Kromě černočerné tmy bylo také po dešti a všude byly obrovské kaluže vody. Všechno bylo takové pusté, nedodělané a rozkopané. Obešli jsme jakýsi kruhový objezd a zamířili ke světlům v dálce v domnění, že to jistě bude onen kemp. Místo toho jsme ale došli ke třem českým dodávkám, které zde na "fraj place" zakempily. Když jsme se zeptali, co zde je, bylo nám sděleno, že internet jaksi předběhl nejspíš dobu a pokud zde nějaké občerstvení a kemp jsou, pak ještě ve výstavbě. Za tlumeného světla našich čelovek jsme viděli pár čerstvě ukotvených laviček a několik prostorů s konstrukcí, které byly vysypány pískem s nízkou kamennou zídkou. Bylo to jediné místo, kde jsme nepotřebovali krumpáč na vykopání všude přítomných kamenů. Ráno se nám ale opět potvrdila albánská pracovitost, a to jsme si mysleli, že když je sobota, mohli bychom mít štěstí. Ihned po rozbřesku nás ale vzbudila paní z české dodávky s tím, že bychom měli vstávat, neboť nějakému pánovi už tuhne v kolečku malta. Rychle jsme tedy všechny věci přestěhovali, abychom se nestali věčnou součástí místní krajiny.

Bylo opravdu brzy a pohledy, které se nám otevřely byly překrásné. Na jedné straně turecký most, vedle průzračné termální jezírko v uměle vybudované kamenné nádrži, překrásný kaňon s malou říčkou a na opačné straně vysoké pahorky hor se zasněženými vršky. Ihned po snídani jsme se vydali vyzkoušet místní jezírka a po pravdě řečeno se i trochu umýt. Výhled z největšího jezírka byl dech beroucí. Měli jsme i štěstí na návštěvnost. Kromě dvou italských pánů v letech bylo jezírko celé naše. Pak jsme se dozvěděli, že proti proudu najdeme ještě další, mnohem teplejší jezírka. Přeskákali jsme několik kamenů, vyšplhali na pár skal, ale přesto se nepodařilo horkých pramenů docílit bez brodění se ledovou říční vodou. Bohužel prameny teplejší nebyly, ale pozorovat kaňon a odpočívat v termálu stálo jednoznačně i za mokré boty. Po dostatečném načerpání sil jsme se vydali na vyhlídku, kterých se nad kaňonem nachází nespočet. Se značením stezek je to v Albánii stále ještě trochu horší, ale situace se pomalu zlepšuje. Pomocí GPS jsme tedy cestou necestou, křovím nekřovím dorazili na jednu z vyhlídek, kde byl opravdu parádní výhled na hory i na obrovskou propast pod námi. Když jsme se dostatečně nabažili, posílili se místním pivem, vydali jsme se, už lepší cestou, zpět k autu, abychom mohli pokračovat dále k jihu.

Naším dalším cílem bylo město Gjirokastër, které se nachází v kopci a dominuje mu krásná pevnost. Kamenné domky s břidlicovými střechami se nachází na seznamu UNESCO a z pevnosti je máte jako na dlani. Po prohlídce města jsme se vydali na další místo na našem programu.

Bylo už odpoledne, a tak jsme chtěli dorazit až na Syri i Kaltër (Modré oko), což je pramen, o kterém se dodnes neví, jak je hluboký. Samotné jádro, odkud voda vyvěrá má světlejší barvu než okolí. Proto je pramen takto nazýván, neboť připomíná zorničku a duhovku oka. Jedná se o pramen řeky Bistrice a břehy samotné řeky jsou posety pestrou flórou a vytváří tak překrásné a klidné prostředí. To platí pouze tehdy, budete-li mít štěstí jako my, a turisté začnou přijíždět až v ten moment, kdy vy akorát odjíždíte.

V blízkosti pramene se také nachází velké jezero, kde jsme chtěli přenocovat. To se sice úplně dobře nedalo, ale i bez výhledu na okolní vodu se nám podařilo najít krásné místo, kde jsme si mohli udělat i oheň a opéct si buřty. Ráno jsme se vydali prozkoumat okolí pramene, dali si kávu v místní restauraci a vydali jsme se dál na cestu.

Tentokrát bylo naším cílem město Butrint, kde se nachází archeologické vykopávky, které opět spadají pod UNESCO. Jedná se o přímořské, poloostrovní město, na jehož protější straně se už nachází ostrov Korfu. Do areálu bylo celkem vysoké vstupné, tj. 700 Leke. Rozhodli jsme se tam tedy nejít. Namísto toho jsme přejeli přívozem z poloostrůvku na pevninu, kde se hned na břehu nachází pevnost a rovněž zde vede cesta k další pevnosti na vodě. Cesta je poměrně dlouhá, ale na jedné straně lemována vodou a na druhé vřesovištěm, proto za to jistě procházka stojí. Pokud ale nejste odhodláni k pevnosti doplavat, pak si ji můžete přiblížit pouze skrze fotoaparát.

Dole na jihu bylo opravdu horko, proto jsme se rozhodli, že se cestou zpět někde vykoupeme. Silnice vedla dlouhou dobu kolem pobřeží a mít k dispozici auto člověku naskýtá nemalé možnosti prostě sjet ze silnice a najít si nějaký poklidný kus pláže. Po několika kilometrech jsme našli jakýsi výběžek, odkud bylo Korfu vidět jako na dlani. Udělali jsme několik záběrů a hned v tom samém místě zkusili štěstí a sjeli asfaltovou cestou k moři. Zde se nacházela příjemná restaurace a pláž s lehátky a slunečníky. Šli jsme si dát pivo do restaurace, aby nebylo moc troufalé, že jim budeme okupovat na pár hodin lehátka a následně vyrazili k moři. Kluci byli jak malí, moře si užívali opravdu na plno. Nedaleko břehu se nacházela nějaká konstrukce, která klukům umožnila užít si vodních radovánek do sytosti. Pořád jen nahoru, skok do vody, nahoru a znovu skok do vody. Pro mě to znamenalo chvilka relaxu na lehátku a konečně trocha barvy na svou věčně bílou kůži. Byli jsme rychlejší, než jsme při plánování počítala, a tak jsem se ještě připojila na místí WIFI a snažila se najít nějaké pěkné místo, které by stálo za navštívení po cestě k našemu dalšímu bodu programu. Zhruba v polovině cesty jsem našla městečko Borsh, kde se nachází restaurace na mnoha různých vodopádech a nad městečkem pevnost. Prošli jsme si pusto prázdnou restaurací a vyrazili jsme za příšeří na pevnost. Zde jsem konečně z očí do betonu mohla pohlédnout jednomu bunkru. Ty se prý nacházejí v Albánii všude a je jich zde opravdu velké množství. Já jsem buďto nedávala pozor nebo se přede mnou statečně schovávaly, neboť za celou dobu jsme jich viděla tolik, že mi prsty na rukou stačily. Na pevnost jsme dorazili skoro potmě, ale přesto jsem ještě mohla obdivovat výhled na okolní hory, moře a osvětlená města. Na pevnosti jsme se moc nezdrželi, protože pouliční lampy zde absentovaly a pevnost byla z velké části zříceninou, proto nebylo příliš moudré se zde pohybovat jen za svitu čelovek. Když jsme dorazili k autu, byla už tma. Jeli jsme ještě dál a snažili se najít místo na spaní.

Po nějaké době jsme sjeli k další pevnosti nad mořem a zde našli místo. Sice ne moc příjemné, neboť byla zem poseta kameny, ale byla rovná. Nicméně všude po zemi lezly ošklivé černé cosi a já jsme odmítla spát ve stanu. Zvládnu hodně, ale mít sny, jak mě žere milion černých žížal mě děsila. Spala jsme tedy v autě na zadních sedačkách. Petr si zavěsil hamaku do stromů a zbylí dva kluci byli opravdu stateční a postavili si stan. Až teprve po rozednění jsme skutečně viděli, kde jsme nocovali. Byl to malý poloostrůvek s pevností, ze všech stran lemovaný Jónským mořem. Téměř celý poloostrov zabírala pevnost s názvem Porto Palermo. Po prohlídce pevnosti a se smutným loučením s místním štěňátkem jsme se vydali dále k severu. Cestou jsme se ještě zastavili zvlažit se v moři a zhruba po hodině jsme pokračovali dál. Tentokrát jsme chtěli dorazit do národního parku Llogara.

Cesta to byla opravdu dlouhá a mnohdy naskýtala mnohé nebezpečí volně se pohybujícího skotu. Nebylo nad to, když jste projeli prudkou pravotočivou zatáčku, kde bylo jen skalisko a najednou se uprostřed silnice vynořily tři krávy s teletem a absolutně jim bylo jedno, že vás zdržují. Nebo třeba osel, který snad zkoušel svoji střízlivost úhlednou chůzí po středové čáře. Nikterak si však projíždějících aut nevšímal a líně dál pokračoval ve své naprosto přesné chůzi po linii. Hory v národním parku byly čím dál tím víc zahaleny do hustých mraků a teplota klesala. Zastavili jsem se krátce na vyhlídce, z které byl krásný výhled na pobřeží a pokračovali jsme dál k restauraci s parkovištěm, odkud jsou různé stezky na okolní vrcholky. Zde jsme se rozdělili. Kluci chtěli zvládnout dojít až do 2.018 m na Maja Qores. Dali si na to čas čtyři hodinky, což jsem řekla, že vzdávám. A tak mě opustili a já se vydala svou vlastní cestou na jeden z nižších kopců, teda alespoň jsem v to doufala, neboť na mapách jsem žádný bod, kam bych mohla dorazit, nenašla. Přinejmenším jsem šla po červené a stále do kopce, takže jsem se minimálně těšila tomu, že až někam dojdu, budu mít alespoň z poloviny tak parádní výhled, jaký pak mohli mít kluci až nahoře. Když jsem stále šla a stále to vypadalo, že bude konec, tak jsem došla na místo a cesta s mírním klesáním pokračovala dál, a tak jsem stále stoupala, až mi došlo, že to vlastně žádný konec nemá. Čekala jsem, že dorazím na vrchol, sednu si u nějakého sloupu či vlajky a budu se kochat. V podstatě šlo o jinou cestu na tutéž horu, na jakou šli kluci. Když jsem vystoupala do nejvyššího bodu, odkud vedla po hřebenu cesta na Maja Qores, pohodlně jsem se usadila do trávy a začala si užívat božského klidu. Najednou jsem slyšela zpěv. Ano, kluci byli asi někde na mé úrovní a vesele si zpívali v tom děsným stoupáku na vrchol. Tak jsem si tak pomyslela, že bych to asi zvládla, ale na druhou stranu jsem tady mohla chvíli pobýt a nejvyšší vrchol se halil do čím dál větších mračen, takže výhled mohl být tak maximálně nulový. Za to já jsem měla výhled krásný, ale jen na jednu stranu. Ta druhá byla stále zahalena v šedých mračnech. Doufala jsem, že až půjdu dolů, situace se zlepší, protože bylo na cestu vzhůru hodně špatně vidět a teplota vzduchu se střídala tak, že jsem se co každých pět minut svlékala a zase se oblékala. Zbýval mi čas asi tři čtvrtě hodiny na sestup, a tak jsem vyrazila. Měla jsme opravdu štěstí, mraky ustoupily a mně se tak naskýtal každou chvíli překrásný výhled na pobřeží i na okolní hory. Byla to nádhera. Všude jsem se musela zastavit, pokochat se, zvěčnit tyto momenty a dolů k silnici jsem došla opravdu pár minut před srazem. Kluci tam ještě nebyli, a tak jsem si šla dát ještě něco na zub do restaurace. Tam byla krásná terasa s výhledem na moře a mluvili zde italsky, takže jsem se alespoň trochu domluvila. Když kluci přišli, objednali si také jídlo a potom jsme vyrazili na cestu.

Během googlování na WIFI jsem ještě našla krásný vodopád Bogovë uprostřed přírody, a tak jsme se rozhodli dojet ještě k němu a tam přespat. Vzdálenost byla sice pouhých 150 km, ale cesta trvala přes čtyři hodiny, takže jsme dorazili opět až za tmy. Cestou prudce pršelo a cesta k vodopádům se tak stala spíš říčním korytem, které by snad zdolal pouze traktor. Zůstali jsme tedy u nějaké autodílny za poslední vesnicí Poliçan, která se nachází pár km od vodopádu. Zde dokonce Petr s Felinkou zapadl, ale společnými silami ji kluci vyprostili. Bylo celkem chladno a pořád poprchávalo, takže jsme šli brzy spát.

Další den jsme se vydali pěšky k asi 2 km vzdálenému vodopádu. Počasí nám úplně nepřálo, ale kluci se stejně plánovali vykoupat. V blízkosti našeho cíle se nacházelo několik ohnišť s pěknými místy na kempování. Škoda, že nám to matička příroda nedovolila. Ale i tak to bylo velmi relaxační místo a všichni jsme byli rádi, že jsme tu zajížďku absolvovali. Kluci i přes nepřízeň počasí do vody naskákali, ale když jsem viděla jejich husí kůži po celém těle, s díky jsem odmítla a jen jsem seděla na kamenu, popíjela místní pivo a dělala momentky.

Když začalo zase pršet a všichni byli modří od hlavy až k patě zimou, šli jsme zpátky a jeli k našemu dalšímu cíli. Cestou jsme ještě projížděli městem Berat, kde se v kopci rozprostíralo krásné kamenné město, podobné tomu v Gjirokastře. A společně byla obě města zapsána do seznamu světového dědictví UNESCO. Navštívili jsme i rozsáhlou pevnost, kde nás však několikrát přepadl neskutečný slejvák. Ale i přesto jsme celou pevnost důkladně prošli a celí mokří jsme pokračovali dál.

Naší poslední zastávkou v putování po Albánii bylo město Krujë, rodiště albánského národního hrdiny Skanderbega. Mimo jeho sochy zde nalezneme pevnost s muzeem, které je mu zasvěceno. Počasí bylo opravdu špatné, byla velká zima a stále pršelo. V mnoha městech a na mnoha místech po celé Albánii stále rostou nové budovy a obrovské hotely jako houby po dešti. Ani toto město nebylo výjimkou. Mnoho jsme toho neviděli a dodnes mě to velice mrzí, protože okolní hory byly naprosto dokonalé a zcela vybízeli k tomu se zde ještě nějaký ten čas zdržet a alespoň trochu je prozkoumat. Čas byl ale neúprosný a bylo na čase vyrazit k domovu. Nechtěli jsme jet na jeden zátah, a proto jsme se rozhodli dojet ještě do Černé hory, tam přespat a poslední den se ještě někde v Durmitoru projít v národním parku a pak už jen přes Srbsko, Maďarsko a Slovensko pokračovat do svých domovů.

#Balkán #Albánie #Felicie #dobrodružství #divoká #hory #moře #spanínadivoko #lowcost #nízkonákladově #pivo #výletzababku #volnost #svoboda #nezapomenutelné #skvělílidé #dobrodružství #tipynavýlety #conavštívit #batoh #jakušetřit #povlastníose #backpacker #příroda