Zakarpatské poloniny na koních

Již delší dobu mě lákala představa navštívit Ukrajinu, především proto, že jsem naprosto propadla oblasti Balkánu. Kdo na Ukrajině byl, podnikl zde nějaký trek, byl vždy maximálně spokojený a tuto zemi doporučoval. Také jsem viděla někde příspěvek na možnost jízdy na koni na Zakarpatí. Volba tedy byla jasná. Co je hezčího než prozkoumat část této země z koňského sedla. Vždyť přeci pohled z koňského hřbetu je ten nekrásnější.

Na veletrhu cestovního ruchu v Hradci Králové jsem se navíc seznámila s několika ukrajinskými občany, kteří propagují cestovní ruch na zakarpatské Ukrajině a jen mě v mém rozhodnutí utvrdili. Začala jsem tedy hledat možnost nějakého pobytu na koňské farmě a nejlépe na červencové svátky. To se mi nakonec podařilo a perfektně to odpovídalo mým představám.

Sehnala jsem další dva blázny k sobě, přes facebookovou cestovatelskou seznamku. Uhradili jsme zálohu a jen čekali na další instrukce. Webové stránky nebyly příliš obsáhlé, ale zahrnovaly dostatečné informace. Komunikace s organizátorem nebyla příliš aktivní, ale to se dalo, vzhledem k aktivním túrám v horách bez signálu, pochopit. Zbývalo si jen zajistit dopravu do Užhorodu. Vzhledem k pokročilejší době již bylo nejlepší spojení přes Leo express vyprodáno, proto jsme se museli uchýlit k dopravě vlakem Regio Jet do Košic a následně se nějakým způsobem přepravit místní linkou přes hranice.

Koupili jsme si tedy na cestu tam low cost a na cestu zpět místa standard, aby byla alespoň jedna cesta trochu komfortnější. Celkově vyšla doprava vlakem na necelých 800,-Kč. Když se čas nachýlil, vyrazila jsem s krosnou a pivkem v ruce čelit novým zkušenostem a získat nové zážitky. V Praze jsem se sešla se svými spolucestovateli Robinem a Petrou. Péťa byla hodně chytrá a koupila si místo v lůžkovém voze. My s Robinem trpěli v low cost kategorii, kde jedinou možností, jak zahnat nudu, bylo jít na záchod. Cestu jsme přežili, ale měla jsem to na talíři celý týden.

V Košicích jsme pak vystoupili a snažili jsme se dostat do autobusu Eurobus s tím, že si prostě koupíme jízdenky na místě. A ejhle, už byl problém, pan řidič nás rázně vykázal s tím, že jsme si měli jízdenky koupit předem. Zrada... Nevadí, jede ještě další autobus za půl hodiny, říkali jsme si. Ten jsme ale nakonec vůbec nenašli a všechna okénka v hlavní hale autobusového nádraží byly, jak jinak než zavřená. Další a snad poslední možnost, jak se dostat do Užhorodu ještě v dopoledních hodinách byl návrat do vlaku Regio Jet, který ještě dále pokračoval do Michalovců, kam v podstatě mířili všichni, kdo jel na Poloniny camp. Tam byl další přestup na linkový autobus, který jel až do Užhorodu. Vrátili jsme se tedy na vlakové nádraží a šli jsme si koupit lístky do stánku Regio Jet... Vyprodáno... To nám to pěkně začalo. Nevzdali jsme se a šli se zeptat do vlaku, zda to půjde alespoň na stojáka. Nakonec to vyšlo a mohli jsme si i sednout do lůžkového vozu. Ukázalo se, že jsme nebyli sami a přidaly se k nám ještě dvě holčiny, které rovněž mířily do Užhorodu. Zaplatili jsme jízdenku 7 € a jeli na konečnou stanici. Tam se z vlaku vyvalil dav turisticky oblečených lidí s krosnami a mě začal polévat pot. Dav zhruba 30 - 40 lidí se valil na jeden linkový autobus.

Když nakonec autobus dorazil, dav se vrhl do zavazadlového prostoru. Jak bylo řečeno, kdo bude mít místo, jede. Nikdo nechtěl čekat x hodin na další spoj, a proto byli všichni pohotoví, kupovali lístky pro ostatní členy, jen aby se do autobusu dostali. Nakonec se však vešli všichni a vyrazili jsme vstříc ukrajinskému prostředí. Zhruba za hodinu jsme dorazili na hranice. Nastala situace, kterou mladší generace nezná a kterou ani my starší již dlouho nezažili, a sice několikahodinové čekání na hraničním přechodu. V tu chvíli, kdy jsem viděla tu řadu aut jsem byla strašně ráda, že jedu autobusem. I přes tuto skutečnost jsem však na hranicích strávili necelé dvě hodiny. Dostali jsme razítko do pasu a za pár minut už jsme stáli na autobusovém nádraží v Užhorodu.

Zde nás někdo po pár minutách vyzvedl a odvedl do hotelu. Na tabuli u vchodu se chlubily tři hvězdy, ale hotel vypadal, jako by měl své roky slávy hodně dávno za sebou a že co nevidět spadne. V každém případě to bylo hodně retro, ale splnilo to veškeré potřeby, včetně ranní kávy za 15 hrivnů.

Někdo ze skupiny si objednal prohlídku s průvodcem, my jsme se rozhodli projít si město sami. Cestou jsme si vyměnili peníze, prošli si centrum a najedli se v místní restauraci. Kdo neovládá azbuku, pak musí hodně hledat, aby byly jídelní lístky v latince a jinak je to celkem sázka do loterie. Najedli jsme se za velice příjemné peníze a došli jsme si do místního obchodu nakoupit zásoby na další den, kdy byla plánována cesta na farmu uprostřed lesů, kde jsme pak měli avizovanou stravu. Vzhledem k tomu, že cesta zpět do Užhorodu byla naplánována na sobotní poledne, nakoupila jsem cukrovinky již teď, protože mi bylo jasné, že na Ukrajině je čas hodně pomíjivý termín a budeme rádi, když stihneme autobus zpět do Koši, odkud nám odjíždí vlak na Prahu. Na Ukrajině prodávají bonbony na váhu a jsou opravdu ale opravdu moc dobré. Především tyto jsou snad nejlepší, co jsem kdy jedla. Proto jsem si jich nakoupila hned celé kilo :-)

Na večer jsme měli hromadnou rezervaci v místní restauraci. Nějakým způsobem se nám však nepřeřídil čas, a tak jsme měli hodinu zpoždění. Nebyli jsme však sami. Vzhledem k tomu, že jsme restauraci potkali při cestě po městě, šli jsme tedy sami. Tam samozřejmě nebylo úplně místo, a tak jsme byli rozděleni. Dali jsme si večeři, místní pivo a vyrazili jsme na další do hotelu. Tam jsme chvilku poseděli a šli načerpat sílu na další den.

Než jsme odešli na procházku městem, doplatili jsme organizátorovi zbylou částku a dostali jsme informační papír s instrukcemi. Ty jsme si pak před spaním přečetli a dozvěděli se tak zajímavou informaci. Autobusy nás dovezou pouze k jakési elektrárně a dál musíme 6 km pěšky na farmu. Od rána pak začaly spekulace o tom, zda budeme muset táhnout všechny věci pěšky či nám budou vyvezeny. Začalo několikanásobné přebalování, neboť s touto situací nikdo nepočítal a upřímně jsem litovala ty, co měli krosnu, batoh, stan a ještě kytaru.

V deset hodin přesně měl být odjezd od hotelu. Tato informace byla několikrát zdůrazňována, protože autobusy byly linkové a pouze si odskočily ze své trasy, aby nás odvezly. V poledne jsme tedy vyrazili :-) Takové autobusy jsem viděla prvně v životě a konstrukčně na tom byly asi jako ten hotel. Cesta trvala zhruba dvě hodiny a občas se zdálo, jako bychom něco ztratili, jindy jsme vybrali díru, že tlumiče musely být na maděru. Nutno podotknout, že se jednalo o poměrně velkou a frekventovanou silnici. Jednou jsme zabloudili a cesta prostě skončila. Tak nebojácný pan řidič zajel do trávy v domnění, že se prostě otočí, jenže celý zadek autobusu byl narvaný po střechu krosnami a autobus se prostě posadil na zadek, a ne a ne vyjet. Trpělivost pana řidiče obdivuju, zkoušel několik manévrů, ale autobus pokaždé začal zadní částí drhnout. Zřejmě vyhodnotil situaci tak, že pokud nevyndáme všechna zavazadla, jinak než s utrženou nápravou, nevyjedeme. A tak se rozhodl raději pro tu druhou variantu, přeci jen jsme nabrali více jak dvouhodinové zpoždění a pokud si opravdu pouze odskočili z linky, lidé čekající za zastávkách už tak museli být celkem nasupeni. Lepší část cesty nakonec skončila a vystřídala jí užší, ale stále asfaltová cesta až k větší vodní elektrárně. Zde byl pofiderní mostík a dál již jen prašná cesta. Řidič absolutně nevěděl, kde nás má vysadit, provedl pár telefonátů, poradil se se šoférem v druhém autobuse, překontroloval mostík, požádal nás ať vystoupíme, on že most přejede, nastoupíme a od nás odveze ještě asi 4 km. Za tuto informaci jsem byla celkem ráda, protože po kontrole map jsem zjistila, že nás od cíle dělí 10 km.

Nasedli jsme a vyjeli na další dobrodružnou cestu. Během těch 4 km jsem opravdu získala velkou důvěru v tyto veteránské vozy, protože byly snad nerozbitné. Řidiči se s tím vůbec nemazlili, krosili s námi cestu necestu, díry snad vymetali schválně, ale dojeli jsme v pořádku k poslední vodní nádrži. Zde jsme všichni vystoupili, naházeli krosny na hromadu, zamávali autobusům a marně jsme na sebe pokukovali v domnění, že snad někdo má informaci o tom, co máme dál dělat. Nandat všechny věci a vyrazit šest kilometrů rozbahněnou cestou vzhůru do hor nebo prostě chvilku počkat a doufat, že zázrakem přijede někdo a řekne nám, že zavazadla tahat nemusíme? Když uplynula asi hodina, Robin už byl dávnou na cestě vzhůru i s krosnou, my ostatní pomalu přestávali mít naději a nastalo další přebalování věcí. Někteří již rezignovaně, ale s jistou pomalostí vyrazili na cestu. Když jsme se s Petrou rozhodli, že taky vyrazíme, přijelo konečně auto, kdy nám šofér sdělil, že přijedou auta a bagáž nám odvezou.

To vám byla taková úleva. Ostatní se vrátili, opět jsme naházeli věci na hromadu a vyrazili jsme na farmu. Cesta nám trvala zhruba 2 hodiny až jsme nakonec dorazili do cíle.

Zde nás čekalo opět „hafo“ instrukcí. Šli jsme se tedy projít po farmě a pak jsme usoudili, že si asi můžeme najít místo na spaní. Samozřejmě mnoho lidí bylo rychlejších, takže jediná dřevěná chata byla již obsazena, zbýval velký stan s osmi patrovými postelemi z robustního dřeva nebo naopak postavené malé stany. Vzhledem k tomu, že byla ve velkém stanu i kamna, volili jsme raději sdílený prostor velkého stanu. Když jsme prozkoumali celý areál, našli kuchyňku, nejbližší kadibudku, chan (ukrajinská léčebná koupel), umývárnu v podobě tekoucí vody svedené do roury z místního potoka, rozhodli jsme se jít najít koně.

Ti byli na pastvě hned za hospodářstvím a měli jsme dokonce to štěstí, že se šli svádět na usedlost, aby hned začala instruktážní přednáška. Ta byla avizovaná a opravdu velice vtipná. Zde se sháněli první dobrovolníci na krátký okruh kolem farmy. Každý měl v ceně dvě vyjížďky a instruktáž. Až v této chvíli jsme se tak nějak dozvěděli, že tento kratší okruh je brán již jako vyjížďka a musí ji absolvovat každý bez výjimky. Pro nás koňáky trochu zklamání. První jezdci tedy byli přihlášeni a po dvou hodinové instruktáži začalo hodinové sedlání a následná procházka. Ukrajinský čas plyne tak nějak opravdu jinak. Stále však nebylo úplně jisté, jak je zde řešena strava, ani zda budou společné výlety. Důležité bylo postavit bar, aby se mohlo co nejrychleji začít čepovat pivo. Pana organizátora jsme téměř dva dny neviděli, nedostali jsme žádné informace, nevěděli jsme kam se jít podívat, ani kdy se budou chystat vyjížďky na koních, a tak jsme se prostě flákali a čekali, aniž bychom věděli na co.

Druhého dne jsem tedy alespoň absolvovala krátkou instruktážní vyjížďku, což celkem zabralo asi tři hodiny příprav a čekání. Ale měla jsem alespoň trochu pocit, že jsem celý den neproflákala. První skupina už měla dokonce za sebou druhou vyjížďku, tedy tu delší na Poloninu Ostrou, což znamenalo asi čtyři hodiny v sedle. Ti, co ji absolvovali byli naprosto uchváceni, a tak jsem se měla alespoň na co těšit. Nicméně do té doby jsem byla celkem zklamaná. Program žádný, stálé čekání a neskutečná zima. Dokonce jsem uvažovala, že to vzdám a pojedu domu, protože jsem během dne vytahala všechny možné vrstvy, které jsem měla a stále mi byla zima. Druhý den jsem vypila snad deset litrů čaje, spoustu vodky, a přesto se ne a ne zahřát.

Situace se změnila až v úterý, kdy jsem hned po probuzení vylezla do slunečného dne. Vše se v dobré obrátilo. Po promluvě s panem organizátorem předešlého večera, ať mým přičiněním nebo ránou z čistého nebe, se podávaly ke snídani i informace, leč hodně strohé a časová orientace zněla mezi půl dvanáctou a osmou večer, to byl zcela jistě pokrok. Chtěla jsem využít krásného slunečného dne, tak jsem trávila většinu dopoledne v blízkosti ohrady, abych se dostala na první vyjížďku na poloninu Ostrou. Tak se také povedlo a po několikahodinové organizaci jsme vyrazili. Musí se nechat, že toto bylo absolutně dokonalé, nelze slovy vyprávět to, co jsem zažila a co jsem viděla. Terén byl mnohdy hodně náročný a klobouk dolů před těmi, kteří na koni seděli podruhé v životě. Občas bylo slyšet klení, jindy sprostější nadávky, jindy křik, ale všichni bez úhony dosáhli vrcholu. Po výjezdu z lesa se nám otevřely překrásné výhledy na okolní pahorky, které byly s každým krokem jiné a jiné. Terén byl hodně různorodý, většinou se nešlo ani po žádné cestě. Musela to být absolutní důvěra ve zvíře, které vidíte prvně v životě, protože mu svěřujete do čista svůj život. Mnohé úseky byly takové, že pokud by kůň uklouzl nebo špatně šlápl, padáte oba hodně hluboko a hodně dlouho.

Byla jsem tak fascinována tou krásou, že ihned po vyjížďce, kdy jsem se dozvěděla, že organizovaná skupinka, která měla jít na poloniny Runu pěšky, ještě nevyrazila, převlékla jsem se a vyrazila s nimi na další kopec. Původně měla jít skupina zhruba 20 lidí, ale vzhledem k tomu, že ukrajinský čas se pomíjivý, se většina rozhodla jít sama. My jsme se najedli pozdního oběda, to znamená v šest večer a kolem sedmé jsme vyrazili k vrcholu. Ze začátku nás bylo asi jedenáct a průvodce (organizátor). Když se terén začal zvedat, skupina začala zpomalovat a tři ze skupiny to již nevydrželi a sami se tak vydali k vrcholu. Já jsem ještě sem tam někde na zbytek počkala, pak jsem se rozhodla prostě jít dál sama.

Cesta by trvala zbytečně dlouho a čas strávený nahoře by se dost zkrátil. Na vrcholu se nachází polorozpadlý vojenský objekt, který si lze projít. Vnitřní stěny jedné z místností jsou pomalovány celkem pěknými obrazy.

Ale co je zde opravdu k nezapomenutí, je západ slunce za okolní vrcholky. Tenhle pohled se jen tak něčemu nevyrovná. Sednete si na nejvyšší místo, odkud máte hory jak na dlani a prostě jen němě zíráte na horizont, který mění barvy a stíny s tím, jak jde slunce dolů.

Dokázala bych zde sedět hodiny, ale do tábora mě čekala minimálně hodinová cesta, proto jsem se raději v devět hodin vydala zpět dolů. Zůstala jsem ještě dlouho po tom, co se skupina, která nakonec dorazila, ztratila v nekonečném borůvčí. I tak jsem je brzy dohnala, a nakonec jsem usoudila, že pokud půjdu s nimi, za světla se do tábora nedostanu, a tak jsem opět sama vyrazila cestou necestou. Když jsem přišla, oheň už plápolal a většina tábora čekala na zbytek skupiny, která přišla asi tři čtvrtě hodiny po mně úplně jinou cestou. V každém případě jsem ještě i večeři stihla. Ta byla až kolem jedenácté hodiny. Jídlo se tak celkově každý den posouvalo až byla nakonec snídaně v pátek kolem dvanácté v poledne, oběd kolem sedmé večer a večeře byla ohlášena až v jednu v noci. Pokud má rád někdo režim a dodržování stravování do 17:00 hodiny večer, měl celkem smolíka. Smůla to byla i pro mě, protože jsem se většiny večeří už nedožila. Na druhou stranu musím před Lucií, která pro nás, celkem 62 účastníků a pracovníků farmy po celou dobu vařila, opravdu smeknout. Její kulinářské schopnosti byly neskutečné. Podmínky, ve kterých nám pokrmy připravovala, byly jednoduše polní, vařila v několika kotlích na otevřeném ohni, mísila neskutečné kombinace potravin, vařila pro masožravce i vegetariány a každé její jídlo bylo naprosto dokonalé a energicky vydatné. Dny začaly být fyzicky celkem náročné, svaly se začaly ozývat a již v deset hodin večer se mi začaly zavírat oči.

Ve středu jsme se rozhodli, že půjdeme navštívit nedaleké vodopády, ty byly podle map.cz celkem čtyři. Téhož dne tam byl naplánovaný i organizovaný výlet, my jsme se ale rozhodli vyrazit sami. Při snídani padly vyčerpávající informace typu, jsou zde dva vodopády, ale ten druhý nenajdete :-) Nedalo mi to a šla jsem se tedy před odchodem zeptat zkušeného, který z těch čtyř vodopádů je ten, co nenajdeme a zda stojí za návštěvu i ty další dva, o kterých nemluvil. Začalo to slovy – „už tu žiju hodně dlouho, takže o nich vím, ale nikdy jsem tam nebyl.“ Dobře, ta informace mi stačila, pak jsem se tedy zeptala, který z nich je ten, který nenajdeme. Byl mi ukázán vodopád, který jsem si potom poznačila. Zkušení ale prý najdou nepatrnou pěšinu a po ní se dá dojít až k vodopádu. Pak tedy povídám, že k tomu třetímu vede podle map cesta, což mi bylo radikálně vyvráceno a poslední rada na závěr zněla, že se nemám řídit podle GPS, že to již mnoho lidí zkoušelo a neuspělo. Nejsem úplně zastáncem vzdávání se, a tak jsme se rozhodli najít všechny čtyři vodopády, které byly na mapě.

Cesta vedla z části po zelené, tedy stejnou cestou, kterou jsme šli na farmu od elektrárny. Pak se odbočilo na modrou, která vedla až k největšímu vodopádu. Celkově se tedy jednalo o cca 17 km trasu. U největšího vodopádu, který byl hned u cesty jsme se osvěžili a vydali se hledat ten, co údajně nenajdeme. Když jsme přebrodili potok a vydali se vzhůru opravdu drsným terénem, usoudili jsme, že opravdu není jednoduché vodopád najít. Porost byl tak bujný, že nám 200 metrů trvalo snad dvacet minut. Podle GPS jsme nakonec vodopád přešli, a tak jsme se kousek vrátili. Říčka byla ale v rokli a nebylo na ni vůbec vidět. Sejít k ní bylo nemožné, a tak jsme to nakonec stejně vzdali a vrátili se zpět. Pokračovali jsme ještě kousek po cestě, kde byla na mapách cestička k dalšímu vodopádu, tak jak jsem uváděla při tom, když jsem se ptala. Zde byl další menší vodopád, kolem kterého jsme pokračovali vzhůru po vyšlapané pěšině, která byla celkem znatelná až jsme nakonec, přesně, jak ukazovala GPS, dorazili k třetímu vodopádu, který byl tedy o něco menší, ale jiný než dva předchozí. Ale tak nějak mi došlo, že to bude ten, o kterém mluvil pan organizátor, že je ztracen v džungli a najde ho jen profík. Chybka se vloudila, když mě poslal jinam, ale co už, byli jsme přeci na Ukrajině, tam je vše nejisté. Když jsme potom od vodopádu odcházeli, potkali jsme organizovanou skupinku. Neodpustila jsem si tedy poznámku k udýchanému organizátorovi, že jsme vodopád našli bez sebemenšího problému a že je cesta dost patrná. Slyšela jsem slabé hmmmm, ale možná jsem si to jen namlouvala.:-) V každém případě mě potěšil pocit, že na tom zas tak špatně s tou orientací nejsem. Cesta zpět nám trvala zhruba dvě hodiny, dorazili jsme kolem páté hodiny, což byl tak zhruba čas oběda. Zbytek dne jsme pak tak nějak proflákali, což byla činnost, která v našem programu tak nějak převažovala.

Ve čtvrtek jsme opět nevěděli, co budeme dělat a chystala se další vyjížďka na koních na poloninu Runa, bylo krásné počasí a byly jsme s Petrou rozhodnuté, že budeme relaxovat u potůčku. Po pozdní snídani za mnou ale přišla, že jí bylo nabídnuto vzít si mladého koně a jet s nimi na poloninu. Toho jsem se chytla a zkusila také štěstí. To se nakonec podařilo a už jsme se běželi připravit na vyjížďku.

Ta nebyla nakonec tak náročná a nijak překvapivá, protože jsem cestu na Runu již absolvovala pěšky. Přeci jen je ale ten pohled z koňského sedla o mnoho lepší. Cesta vedla převážně lesem, tudíž nebylo mnoho k vidění, ale po hřebeni se to vykompenzovalo překrásnými výhledy na okolní hory. No však posuďte sami. :-)

Na pátek byl připraven organizovaný výlet na Pikuj, který byl celodenní a prý dost náročný. Téhož dne se měla konat soutěž v lukostřelbě a možná poslední projížďka na koních do vesnice Zbyny do místní hospody na pivo. Zde je prý dobrý terén na to, aby se mohli oddělit zkušení jezdci a trochu více se prohnat po místních loukách. To byla samozřejmě větší výzva než zdolat Pikuj, a tak jsme se rozhodli pro druhou variantu. Po probuzení bylo opět krásné počasí a po několika marných pokusech se dozvědět, kdy že se vlastně vyrazí do Zbyn, jsme dostali pouze hodně orientační odpověď, že to bude až ve dvě hodiny odpoledne. Po snídani jsme si tedy šli ještě zkrátit čas na nejbližší kopec zvaný Bílý kámen. Zde je menší mýtina, kde je trochu něco vidět, ale spíš jde pouze o procházku než o samotný vrchol. Pan organizátor opět radil, kudy se nahoru dostat. Petra tedy částečně uposlechla tomu, že se musíme dostat do sedla a pak narazíme na cestu. Tak jsme šli za ní, došli jsme kamsi, kde jsme potkali další skupinku, která šla pravděpodobně také podle instrukcí velitele zájezdu. A tak jsem vyndala GPS a zjistili jsme, že jsme sakra mimo náš cíl, a tak technika opět nezklamala a dovedla nás na vrchol. Tam byl výhled opravdu minimální, a tak jsme vyrazili přímo z kopce dolů zpět na farmu. Dorazili jsme se sluncem v patách před druhou hodinou a pak nastalo dlouhé čekání na majitele koní. To se protáhlo až do čtyř hodin, kdy se nad okolními vrcholky začaly kupit černé mraky. Než se nasedlalo a vyrazilo, došla jsem se dvakrát přiobléknout a vzít si pláštěnku. Sotva jsme pak vjeli do lesa, začala průtrž mračen. Vidina rychlejší projížďky se vypařila jak pára nad hrncem.

Les byl celkem hustý, proto jsme déšť přežili relativně suší, ale když jsme pak les opustili, situace se začala zhoršovat. Cesta byla rozbahněná po celou dobu až do vesnice. V jednom úseku byla přehrazena padlými stromy a my jsme z ní tak museli uhnout a jaksi jsme se na ni nevrátili. Brodili jsme se křovím a nízkými stromy, permanentně nalepeni na koňském krku, protože nebyla možnost vzpřímeně sedět. Po nekonečně dlouhé době jsme nakonec cestu trefili a dojeli až k nejhoršímu úseku. Bylo to prudké koryto, které bylo totálně rozbahněné a úzké, bylo tedy možné jít před koněm nebo za koněm. Obě varianty nevěstily nic dobrého. Někdo koně pustil, někdo se vezl po zadku, tím myslím koně i jezdce, jiní to seběhli ani nevěděli jak, v každém případě výrazy všech zúčastněných mluvily za vše. Za jiné mluvily roztrhané pláštěnky, špinavá kolena a zpocené obličeje. Když jsme překonali poslední úsek, ocitli jsme se na slepé uličce, která ústila v pole.

Saša, majitel koní, šel zjistit, zda je hospoda otevřená. Po nějaké době se vrátil s pár lahvemi vodky a kartonem piv. Hospoda prý zavírá za deset minut. Po pivu se jen zaprášilo, tak se otočil na podpatku a běžel pro další várku. Když jsme dopili všechny zásoby, přiběhla rozčílená stařenka, že jí stojíme na posekané trávě a že máme okamžitě odejít.

Nasedli jsme tedy na koně a podobnou cestou jsme se vraceli zpět. Kupodivu cesta do kopce v posledním úseku byla snadno zvladatelná a dále jsme se opět protloukali křovisky až na cestu. Bylo něco kolem deváté večer a rychle se začalo stmívat. Les houstl a tma byla čím dál černější, až nebylo vidět vůbec nic. Já jsem šla hned druhá a bylo hezké pozorovat, jak se postupně v konvoji rozsvěceli čelovky. Čtyři první koně jeli bez světla a byl to opravdu silný zážitek. V první řadě jsem obdivovala Sašu, který bravurně kroužil kolem stromů v naprosté tmě. Chápu, že zdejší terén dobře zná, ale v takové tmě uprostřed nekonečného lesa, kde se musí ještě vyhýbat padlým stromům a hlubokým loužím, mi přijde jako nemožné neztratit se a najít alternativní cestu, abychom obešli překážky. Dále jsem byla fascinována množstvím světlušek, které mě obklopovaly. Cítila jsem se jako v pohádce, a tak velké množství svítícího hmyzu jsem jakživ neviděla. A za třetí je to naprostá důvěra, kterou jsem vložila ve zvíře, které jsem poznala sotva před pár hodinami a naprosto jsem mu odevzdala svůj život, když mě černočernou tmou vedl skoro tři hodiny zpět do tábora, aniž by mě vystavil sebemenší možnosti přivodit si někde modřinu či odřeninu.

Do tábora jsme dorazili až po jedenácté večer, což bylo samozřejmě jedno, neboť i s tím, že jsem ještě strávila nějaký čas u ohně, sbalila si všechny věci na sobotní odjezd a udělala večerní hygienu, jsem se večeře už nedočkala. Bouchání na ešus, svolávající k jídlu, jsem matně slyšela až kolem jedné ráno. Na to už ale nebyl čas ani síla, a tak jsem si poslední jídlo nechala ujít.

Následujícího rána jsme se pomalu všichni dobalili, odevzdali zavazadla na hromadu, čekající na transport k přehradě a postupně jsem všichni pěšky vyrazili tam, kde naše dobrodružství začalo. Tam jsme opět nastoupili do nerozbitných starých autobusů a vyrazili zpět do Užhorodu.

Na autobusovém nádraží jsme si měli koupit jízdenky v hale. Zde došlo trochu k nedorozumění. Paní nám nabídla pouze jeden spoj na Košice i když na stránkách IDOSU jich bylo několik. Zkoušeli jsme tedy ještě další možnosti Studend agency, kteří zde mají pobočku, na tu jsme se ale nedobouchali, i když podle otevírací doby měl být někdo k dispozici. O hodinu později vyrážel linkový autobus do Košic, kterým jsme sem přijeli. Při cestě na Ukrajinu jsme zaplatili kolem tří euro u řidiče. Zde nám ale řidič řekl, že si musíme koupit lístky v hale. Petra tedy běžela koupit lístky, já jsem svým tělem zadržovala autobus, aby nám neodjel. Celkem harakiri na to, že v autobuse nás odjíždělo ve finále asi 8. Na hranicích byla celková prohlídka. Všichni museli vystoupit i se zavazadly na hranicích a ukázat věci. Nebylo to však tak zlé, jak se povídalo. Celníci se nás pouze zeptali, zda máme alkohol a cigarety a pustili nás dál. V Košicích jsme byli poměrně brzy, neboť celková kontrola netrvala ani hodinu. Měli jsme však asi největší štěstí podle zpětných komentářů ve společné konverzaci na Facebooku. V Košicích jsme si došli ještě do pizzerie na večeři, která nás stála možná víc než celý týdenní pobyt na Ukrajině. Následně jsme vyrazili na nádraží. Tentokrát jsme měli zaplacena sedadla standard v kupé, tak alespoň trochu byla ta cesta pohodlná. Měli jsem k dispozici filmy i kávu a croissant a ve 21:22 jsme vyrazili k domovu.

Leč se našlo několik organizačních nedostatků, všichni jsme si z tohoto dobrodružství vzali to nejlepší, zažili jsme krásné chvíle, poznali nové přátele a mnoho z nás se na toto místo jistě znovu vrátí.

#Poloniny #kůň #hory #lowcost #turistika #Ukrajina #dobrodružství #koňskáturistika #koně #backpacker #příroda #štěstí #volnost #dechberoucívýhledy #Evropa #cestujupoevropě #dobrodružství #adrenalin #volnost #prátelství #jáakůň