Dobrovolníkem v Ugandě (2)
- Lucie Chocová
- 28. 8. 2019
- Minut čtení: 8
Aktualizováno: 16. 10. 2019
V pondělí jsme vyrazili do školy kolem půl deváté. Ihned po příjezdu jsem šla překontrolovat prázdný včelí úl, zda se nepřilákaly nějaké divoké včely. Nic. Po obchůzce školy jsme se tedy vydali navštívit další sponzorované rodiny.
První z nich byla celkem dobře si vedoucí rodina, která měla jednoho z lepších můžu. Svou ženu ani děti nebil a dobře se staral. Po cestě zpět do vesnice jsme navštívili starší, asi šedesátiletou ženu, která se sama starala o svá dvě vnoučata. Muže již nemá a jejích všech šest děti zemřelo na následky HIV. Vnoučata nechodila do naší školy, ale do školy opodál a my jsme tak paní nabídli možnost přechodu děti do naší školy s možností sponzorství. Domek byl jednoduchý s dřevěnou konstrukcí, pomazaný hlínou.
Dále jsme se vydali za rodinou jednoho staršího chlapce, který žije se svou nevlastní matkou. Zde přichází problém v tom, že pokud není dítě její, nezajímá se o něj a tudíž je jí úplně jedno, zda dítě do školy chodí nebo ne. Apelovaly jsme tedy na ni, aby chlapec do školy chodil řádně, neboť je to důležité pro jeho budoucí povolání a lepší život. Součástí rodiny byly i dvě zhruba sedmnáctileté dívky, kterým u jejich prsou dřímala dvě nemluvňata.
Dále jsme šly hlouběji do lesa navštívit další rodinu. Jejich skromný příbytek byl vytvořen z usušeného bahna na dřevěné konstrukci se stejným typem menší chatky, kde se nacházela kuchyně. Co mě však nikdy nepřestane udivovat je to, jak mají kolem svého pozemku zametenou hlínu. Domky se jim rozpadají pod rukama, věci jsou v nich naházené na jedné hromadě, ale zameteno a naklizeno před domem mají na jedničku.
Babička s dědečkem se o svou malou vnučku dobře starají, jako jedna z mála děti ve škole má i zapletené vlasy. Zpravidla jsou děti ve škole oholeny na krátko, chlapci i dívky. Pokud chtějí mít dívky vlasy, pak se o ně musejí starat, chodit ke kadeřníkovi a nechávat si je upravovat. Bez úpravy by byly za chvíli v tomto prašném prostředí a bez řádné hygieny napadeny různými potvorami. Vši by se pak rychle rozšířily po dětech ve škole.
Rodina vlastní i psa, kterému paradoxně nechávají každé tři měsíce píchat antikoncepční injekci, aby fena nevrhla mladé. Dále také vlastní slepice a několik kuřat. Na cestu nám paní dala nějaká avokáda a my se vydaly zpět do školy.
Odpoledne jsem věnovala čas hraní s dětmi. Stále přicházely další, které se z počátku styděly a za chvíli jsem na sobě měla navěšených dvacet dětí, které se mě nehodlaly pustit. Byla jsem jak vánoční stromeček, ale mělo to dvě velké výhody. Pořádně jsem potrénovala fyzičku a cítila jsem neskutečný pocit štěstí. Také to byl zlomový okamžik pro vytvoření něčeho zvláštního, krásného, jedinečného, co ovlivnilo můj život. Potkala jsem Vanessu a od začátku jsem věděla, že to je dívka, která se mi vryje hluboko do srdce a kterou chci sama do budoucna podporovat. Sedla si vedle mě a byla hodně smutná. Nechtěla mi však říct proč. Stále dokola jsem se jí ptala, ale stále opakovala, že se má fajn. Objala jsem ji a po chvilce objala i ona mě a pouto bylo zpečetěno. Ihned jsem oznámila, že to je dítě, které chci finančně podpořit na její životní cestě a Dana tak postupně začala zjišťovat kde bydlí, abychom mohly její rodinu navštívit.
V úterý byl volnější den. Bylo příliš velké horko na to, aby se dalo manuálně pracovat. Do školy jsme navíc vyrazily až kolem půl desáté, protože od šesti od rána se nad Mityanou ženili všichni čerti a vypadalo to na velký déšť. Nakonec nám Milly napsala ze školy, ať ještě chvilku počkáme, protože teprve v půl deváté přestalo pršet. Počasí po dešti je jak ve skleníku a lepší je, když praží slunce o sto šest, než když vysvitne po dešti.
Po příjezdu jsem si sedla na zápraží školy a začala jsem psát velké plakáty, které se pověsí do různých tříd a do místnosti kde spí dívky, pojednávající o Syfilisu, hygieně, HIV či menstruaci. Především jde o informace typu, jak se chránit, jaký je průběh a prevence. Následně jsem překontrolovat ještě včely, které stále nenašly cestu k našemu úlu a vyrazili jsme k domovu.
Ve středu jsme vyjeli do školy už kolem sedmé ráno. Posekali jsem další část sloni trávy, kterou si téhož dne odvezl vnuk paní pro svoji krávu (smířila jsem se s tím, že mléko už nebude), aby nám vyrostla čerstvá, kterou budeme moci dát prasatům. Dále jsem pak pokračovala v psaní velkých plakátů a kolem jedenácté jsme se vrátili domů. Já jsem musela uklidit apartmán před příjezdem dalšího dobrovolníka a vyprat (což byla skoro denní záležitost v tom prašné prostředí) a Dana s Johnnym jeli do Kampaly na jednání ohledně pozemku vedle školy, který má momentálně v pronájmu ředitel školy, ale který dělá samé problémy. Nejen, že přes výslovný zákaz bije děti, ale obchází všechny možné šarlatánské doktory, kteří provozují woodoo a podobné záležitosti, aby tak Johnnyho s Danou a Milly ze školy vyhnal. Když měl školu pod palcem, kradl si do kapsy školné a měl se velice dobře. V tuto chvíli nesmí od dětí vybírat peníze, to smí pouze Milly, což se mu samozřejmě nelíbí. Naneštěstí zrovna v kmeni stromu na jeho pozemku našel Robert (zahradník) včelí roj. Myslela jsem si, že se mi to snad jen zdá. Hledala jsem všude možně a ony musely být na tom nejméně vhodném místě. Nejprve jsme chtěli počkat do pátku, až odjede, abychom mohli včely dostat do našeho úlu, Dana se ho ale nakonec zeptala a on svolil k tomu, že můžeme včely zkusit přemístit do úlu, což byl plán na čtvrteční den. Přičemž ve čtvrtek jeli Dana s Johnnym do Kampaly vyzvednout chlápka, který nám přivezl roj s matkou pro náš nástavkový úl.
Ve čtvrtek ráno jsem jela do školy s Milly. Dodělala jsem veškeré plakáty o různých nemocech, které vyvěsíme do tříd a pak jsem s Robertem přestěhovala KTB úl ke stromu, kde se nacházel onen roj divokých včel.
Ve dvě hodiny odpoledne dorazili Dana s Johnnym a včelařem z Kampaly se stylovým rojákem. Šli jsme se podívat na nás přístřešek a kvůli mravencům ještě trochu upravili podstavec. Následně otevřel včelař roják a vidina aktivního včelstva se vypařila jak pára nad hrncem. Jednalo se o KTB roják, kde si včely vytváří plásty samy, a ty díky krkolomné cestě všechny popadaly a mnoho včel pod jejich tíhou zahynulo. Matku se nám podařilo asi po hodině najít. Byla trochu pochroumaná, a tak jsme ji dali do klícky.
Po přemístění včelstva jsme vyrazili k dutému stromu, abychom v něm našli matku a přemístili ji do připraveného KTB úlu. Strom byl však příliš hluboký, a tak jsme museli pomocí sekery vytesat větší díru. Mnoho plástů s medem jsme vyndali do plastového umyvadla, abychom mohli dát ochutnat dětem a skupince žen, která měla zrovna ve čtvrtek meeting s Milly. Nakonec jsme matku našli a abychom ji nemuseli přistřihnout křídla, došli jsme zpět do našeho nástavkového úlu pro klícku, zavřeli matku do ní a umístili do úlu. Jednalo se o velice silnou kolonii, proto jsem se domnívala, že si v novém úlu včely rychle vybudují plásty a začnou sbírat nektar. Med je zde úplně jiný, ale velice dobrý.
Očekáváním jsem nemohla ani dospat. Nicméně mi byla hned druhý den uštědřena rána osudu a prvně jsem si řekla, že v Africe není nic zadarmo, což jsem si poté říkala ještě mnohokrát. Robert se obával deště a večer od stromu přemístil úl na větší vzdálenost a uzavřel jej. Matka zůstala tedy bezprizorní a přes noc uhynula. Perfektní stav. Měla jsem matku bez včelstva a včelstvo bez matky. Mezi našimi ochočenými včeličkami a divokými africkými včelami je hodně velký rozdíl, a sice, že jsou sakra agresivní. Jejich jed na mě působí a způsob jejich chování je naprosto odlišný od těch našich. Přijít na správný způsob chovu divokých afrických včel chce čas, hodně času. Ten už jsem však neměla. Proto jsme koupily dva zavedené roje a pokračování s rozšiřováním bude muset počkat do mé další návštěvy. Johnny s Danou mezitím koupí několik sazenic květin a keřů, aby měly včelky kromě kvetoucích kávovníků další možnosti. Přes nezdary jsem se přeci jen rozhodli koupit ještě jeden úl, neboť jsem v dalším stromě objevila nový roj (jak se říká, naděje umírá poslední), který jsem chtěla ještě před mým odjezdem s Robertem (zahradníkem) přemístit do nového úlu. Nicméně nadšení ze včel a velkého množství medu vzápětí vystřídala hádka s ředitelem, která dovršila vyhazovem a dlouhou (do 19.30) debatou. Což není zrovna jednoduchá věc a potencionální nebezpečí bylo na světě. Člověk pak nikdy neví, čeho je druhý člověk schopen, především ve zcela kulturně odlišném prostředí, kde se zákon bere do vlastních rukou.
V pátek brzy ráno jsme vyrazili do Entebbe pro nového dobrovolníka. Cestou jsme se stavěli na krátký meeting s Williamem, majitelem pozemku, který má v nájmu Emanuel (bývalý ředitel školy) a následně se rozdělili. Já šla navštívit botanickou zahradu a konečně mrknout na Viktoriino jezero, Dana s Johnnym jeli vyřídit pár pochůzek. Po pár hodinách jsme se sešli na pivo v restauraci přímo na břehu jezera a pak vyrazili směrem k letišti. Nedaleko letiště se nachází Aero Beach, kde jsou ztroskotané vraky letadel. Zde mě tedy vsadili a já se v krátkosti zašla podívat do muzea. Stálo pouze 5.000 šilinků a žádný velký zázrak to nebyl. Nepříliš opečovávaná zajímavost, kde se to hemží pavučinami a odpadky umístěnými v jednotlivých otvorech vraků letadel. Je zde však hezká pláž, kde se koupalo mnoho místních obyvatel. Já jsem si tyto radovánky nechala raději ujít. Vzhledem k tomu, že letiště je blízko a je hodně malé, proces příletu je dost krátký, a proto jsem neměla příliš času. Celý areál jsem prošla za půl hodiny a šla jsem čekat na hlavní silnici.
Cestou zpět jsme se stavěli nakoupit pár věcí do obchodu, směnit dobrovolníkovi peníze a vyrazili k domovu. On si šel lehnout, a tak byl celkem poklidný večer, i když jsme měli v plánu jít někam na večeři.
V sobotu zůstal Tibor (nový dobrovolník) celý den v apartmánu a my jsme vyrazili do školy. Cestou jsme koupili maso, aby tak děti měly změnu, vykopali jsme několik batátů a udělali pořádný oběd i s matoke.
Odpoledne jsme pak vyrazili navštívit babičku Vanessy, kterou budu "adoptovat". Nebydlí daleko od školy a mají trochu větší domek. Nicméně uvnitř to vypadá stejně jako všude jinde. Přesto, že má dům asi čtyři místnosti, je všude jen hlína. Všichni spí dohromady v jedné místnosti na roztrženém pytli, který je položen na zemi, protože v jediné posteli, kterou zde mají, zda se tomu tak dá říkat, jsou štěnice. Babička se stará asi o 16 vnoučat, přičemž sedm z nich chodí k nám do školy. Vanessy tatínek je zavřený na 25 let do vězení. Momentálně si odpykává 5. rok. Údajně se zde stal incident, ke kterému se připletl. Nějací devianti brutálně napadli ženu, on to slyšel a šel jí na pomoc. Když pak přijela policie, násilníci byli pryč a on byl jediný v její blízkosti, a tak ho zavřeli. Její matka ji opustila krátce na to. V té době byly holčičce 2 roky. Hodně těžce to nesla a byla stále smutná. Tento výraz jí bohužel vydržel do dnes. Babička také plete rohože, a proto jsem si nechala jednu rovnou vyrobit. Původně jsem chtěla dvě, ale prý to nestihne. Škoda. Alespoň jsem tedy poznala v jakých podmínkách tohle dítě žije a ujistila se, že je to přesně to, které chci v její budoucnosti podporovat.
V neděli jsem dopoledne zůstala doma, abych mohla opět vyprat další várku prádla a odpoledne jsme vyrazili do školy. Sotva jsem se však vydrápala na kopec k včelím úlům, začaly padat provazy vody. Čekali jsme asi hodinu. Když konečně přestalo pršet, vyrazili jsme na boda boda k domovu, protože po tak vydatném dešti nešlo nic moc dělat. V Mityaně pochopitelně ani nekáplo, tak jsme zašli ještě na jedno pivo. A neděle byla u konce.
Comments