Dobrovolníkem v Ugandě (3)

Byl přede mnou poslední týden v Mittyaně, který ani nebyl celý. Ve čtvrtek už za mnou měli postupně přilétat přátelé, s kterými jsem následující tři týdny cestovala napříč Ugandou, Rwandou a částí Keni.

Většinu mého času jsem věnovala včelám, čištění starých úlů, které jsme koupili a které byly napadeny škůdci, dále jsme pokračovali v manuálních pracích na zahradě. Seli jsme fazole, sklízeli brambory apod. A samozřejmě hraní s nejmenšími.

čtení pohádky Mášenka a tři medvědi

Každou volnou chvíli jsem se v apartmánu snažila sbalit všechny věci. Postupem času jsem jich mnoho nakoupila a počítala jsem s tím, že jimi zaplním druhé zavazadlo, které jsem s sebou přivezla plné sponzorských darů (mýdla, kartáčky na zuby, pasty, sešity apod.) Začalo tedy praní a balení krosny, kterou jsem s sebou chtěla vzít na cesty. Zbytek jsem plánovala dát do kufru a nechat u Dany s Johnnym s tím, že si je při zpáteční cestě vyzvednu až pojedeme na letiště. Také jsem chtěla přátelům ukázat školu a představit děti. Marně jsem také doufala, že se budu moci rozloučit i s Vanessou. Nicméně když jsme se vraceli zpět do Entebbe, začaly prázdniny. Proto jsem měla možnost se rozloučit jen s hrstkou dětí, které jsou po celý rok ve škole.

děti dostaly omalovánky od sponzora

S Vanessou jsem se snažila trávit co nejvíc času, ale úměrně k ostatním dětem. Děvče chodilo zatím bosky, ale od svého návratu jsem slíbila, že budu každý měsíc dítě podporovat, aby dostalo nové boty, uniformu. Uhradím jí také pravidelné stravování, školní pomůcky a poplatky za školné. Sama jsem však dívce koupila vlastní hrnek na snídani, lunch box a lahev na vodu. Tu jsem ihned naplnila slazenou limonádou a lunch box jsem naplnila palačinkami, které jsem pro ni připravila.

Vanessa už nemusí čekat na erární nádobí nebo si jej půjčovat

Děti jsou zde zvyklé se o všechno dělit. Dělí se o oblečení, o boty, o nádoby na jídlo, o samotné jídlo. Když jsem jí vše předala, šly jsme si společně sednout pod nedaleko vzdálený strom, aby si mohla v klidu jídlo sníst. Za chvíli však bylo kolem mnoho dětí, a proto jsem slíbila, že na poslední den mého pobytu udělám tolik palačinek, kolik mi stačí zásoby, které v apartmánu mám.

Jak jsem slíbila, tak jsem taky učinila a ve středu jsem do půlnoci vytvářela palačinky. Nebylo to pro celou školu, nicméně učitelka se snažila, aby dostalo přídělem každé dítě.

Josiahovi palačinky chutnaly :-)

Ve čtvrtek jsme šli ještě novému dobrovolníkovi najít možnost ubytování v místní komunitě, protože nechtěl platit za apartmán a dojíždění do školy. Jednalo se o stejný typ pokoje, ve kterém žijí místní obyvatelé. Tedy spaní na prašné zemi, žádná voda, žádná elektřina. Přeci jen si tuto variantu nakonec opravdu vyzkoušel. Zdravotní problémy ho neminuly, za to poznal přátelského ducha místní komunity. Několik žen mu pomáhalo při jeho zdravotních obtížích a nosily mu pokrmy i suroviny, které samy vypěstovaly. Když jsme se vraceli zpět, koupila jsem babičce Vanessy ještě několik základních věcí do domácnosti. Jako koření, rýži, olej, mýdlo na praní apod.

Odpoledne, když skončila výuka i meeting skupinky žen s Milly, jsem babičce předala všechny věci, rozloučila jsem se s Vanessou a od té doby už jsem ji bohužel neviděla. O to větší je to však pro mě motivace, že se do Ugandy musím opět vrátit.

Odjela jsem na boda boda domů a začala se další etapa mého pobytu v srdci Afriky.

#uganda #afrika #dobrovolnictví #dobrovolník #škola #děti #dítě #školka #úsměv #štěstí #pracovnínáplň #běžnýden #bodaboda #snídaně #strava #počasí #horko #dřina #mátosmysl #živothrou #hrajemesi #dobrodružství #splněnýsen #zkušenost