Dobrovolníkem v Ugandě (1)

U organizace Change Tomorrow jsem pracovala jako dobrovolník tři týdny. Jaká je náplň jejich práce a proč jsem si zrovna vybrala tuto organizaci je předmětem tohoto článku. Tento a dva další články spíše popisují celý můj pobyt, jak vše probíhalo, co bylo náplní mé práce a jaké jsem z toho měla pocity, abych tak lépe přiblížila své zkušenosti a možná tak pomohla dalším dobrovolníkům, kteří by rádi vyrazili, ale stále mají obavy.

Johnny a Dana mě vyzvedli v pátek kolem čtvrté ráno na letišti v Entebbe po tom, co mělo letadlo společnosti Turkish Airlines, jako obvykle, nějaké to zpoždění. Do Mityany, kde bydlí a kde mají k dispozici apartmán pro dobrovolníky, jsme dorazili kolem sedmé ráno. Dům se nachází v bezpečné lokalitě a bezpečnost je ještě upevněna vysokou zdí a hlídačem. Najdete zde vše, co potřebujete. Vybavenou kuchyň, prostorný obývací pokoj, koupelnu, tak jak ji známe, několik pokojů s pohodlnými postelemi, které jsou opatřeny moskytiérou. I přes probdělou noc mi všechno ukázali a nechali mě trochu se prospat. Ve dvě hodiny odpoledne jsme pak vyrazili zařídit vše potřebné, jako SIM kartu s daty, vybrat peníze z bankomatu, nakoupit nějaké jídlo a večer jsme si zašli do místní restaurace na pivo. Uganda vyrábí mimochodem velice dobré pivo Nile Special. 😉 Nicméně je poměrně dost silné a s tím, kdo nemá takový splávek, to v tom horku pěkně zamává.

V sobotu jsme vyrazili do školy, kterou si odkoupili a kde momentálně studuje kolem tří set dětí. Vzdálenost mezi Mityanou a Lusanjou, kde se škola nachází je asi 25 km, ale cesta autem je hodně zdlouhavá a je zde velká pravděpodobnost defektu pneumatiky (o trvalém poškození vozu ani nemluvě), proto jsme tedy zvolili cestu na motorce. Johnny a Dana mají vlastní (motokrosovou, podotýkám) a já jsem využila boda boda. Jedná se v podstatě o motorkové taxi, které jednoho až dva lidi odveze na místo určení za předem domluvenou cenu. Cestu na motorce jsem napoprvé absolvovala rovnou ve třech lidech a nebylo to nic příjemného. V každém případě dodnes nechápu, jak se na jednu motorku zvládl vejít řidič a dvě korpulentní dámy, které nemohly sedět ani obkročmo kvůli sukním a nikdo z nich při jízdě po rádoby cestě nespadl. Přitom to byl velice vtipný, ale zároveň hrozný pohled, neboť řidič seděl na nádrži, jen tak, aby zvládl lehce zatočit řídítky, jedna dáma uprostřed a ta poslední seděla snad ve vzduchu. Přesto byly uvolněné a usměvavé. Já se při jízdě potila, střídavě jsem odpočítávala sekundy a modlila se, občas jsem zaúpěla, když jsem po vymetení jámy vylítla do vzduchu a tvrdě dopadla zpět na kostrč nebo plivala červený písek. Časem jsem si však zvykla, respektive mi nic jiného nezbývalo.

Po příjezdu mě vzal Johnny na prohlídku, abych se seznámila s okolím a do budoucna věděla, kde se co nachází. Škola byla hrubá stavba bez podlahy, oken, dveří či omítky. V podstatě pouze cihlové základy se střechou. Uvnitř zděné stěny oddělovaly jednotlivé třídy, které byly vybaveny dřevěnými lavicemi a tabulí. Jedním z projektů, kterým se snaží pomocí místní komunitě je i chov prasat. Proto jsme se zašli podívat i na nově postavené chlévy a malá selata, která byla, chvíli před mým příjezdem, koupena. Na přilehlých pozemcích se dále nachází kuchyně a domek, ve kterém momentálně spí studenti a učitelé. Dětem je k dispozici několik latrín. Nikde není zavedena elektřina a v případě potřeby se používají solární lampy. Zbylá část pozemku je využita částečně jako hřiště, zahrádka s různými druhy zeleniny a větší pole, kde se pěstují sladké brambory, fazole, kávovníky, banánovníky apod. Několik akrů obstarává každý den jeden zahradník a děti z vyšších ročníků mají pak v rámci výuky i pomoc s prací na poli - okopávat, sít, sázet, sklízet apod. Pro vodu se chodí z kopce, zhruba 200 metrů, do pár let staré studny a v kanystrech se nosí ke škole. Voda z kanystrů slouží na mytí, vaření i pití. Na jednu stranu je fajn, že studna není příliš daleko, někteří musí chodit pro vodu několik kilometrů, ale načerpat 50 kanystrů a odnosit je, je opravdu makačka i pro vrcholového sportovce, zvlášť když to musí při počtu tři sta lidí dělat několikrát denně.

příchod od školy - po levé straně suché toalety, uprostřed kuchyně, vpravo domek, kde přespávají žáci

učebna (ještě bez podlahy, oken a dveří)

V sobotu zpravidla výuka nebývá, ale jsou zde studenti posledního ročníku, kteří mají kratší výuku i v sobotu. Tito studenti pak celý týden spí ve škole. Učitelé toho dne měli rovněž školení o sexuálním zneužívání dětí a jak o tom s dětmi hovořit. Přednášející byla Angličanka, která několik měsíců působila v Ugandě a v mnoha školách pořádala různé semináře. Takové semináře nejsou ojedinělé ve škole v Lusanji. Dana s Johnnym se snaží proškolit nový i stávající personál, snaží se s nimi sami mluvit o různých problémech, poslouchají jejich názory, což je opravdu skvělý přístup pro lepší budoucnost školy.

Téhož dne jsem si vyzkoušela, jaké to je v kanystrech nosit vodu ke škole, loupat zelené banány na matoke (oloupané zelené banány se vaří v banánové slupce, pokrm připomíná chutí i konzistencí bramborovou kaši) a následně jsme začali kopat záhon kolem pozemku, kam se budou vysazovat malé keře, které budou ohraničovat pozemek. Sice již začalo období dešťů, ale déšť byl takřka v nedohlednu, a tak to ve 40 °C moc nešlo. Bylo příliš horko a zem byla tvrdá jak beton na to, aby se dala vykopat hlubší jamka. Po obědě (matoke s arašídovou omáčkou) jsme tedy šly s dívkami hrát netball. Večer jsme vyrazili na další typ ugandského piva do místního hotelu.

netball

Neděle jsou volné a výuka neprobíhá. Dana mi tedy ukázala, kde je trh a kde mohu nakoupit nejrůznější suroviny. Ukázala mi, kde sama nakupuje třeba vejce a odpoledne jsme se vydali k nedaleko vzdáleném jezeru, kde byla vybudována rekreační zóna s polozavřenou restaurací a čtyřmi stoly pod přístřeškem. Ať byla úroveň jaká chtěla, chlazené Nile Special zde měli. Šla jsem se podívat i ke břehu jezera, kde se nachází malá rybářská vesnička. Tam jsem poprvé viděla ty uhrančivé pohledy. Děti začaly volat mzungu, mzungu, mávaly na mě a s jekotem se dotýkaly mé světlé kůže, která byla po zimě opravdu bílá jak stěna.

V pondělí už začal pořádný pracovní týden a v osm ráno jsem vyrazila na boda boda do školy. Po mém příjezdu byla výuka již v plném proudu, a tak jsme se společně s Johnnym vydali dělat nějaké manuální práce. Dál jsme kopali záhon kolem pozemku, tentokrát už s pořádnými rukavicemi, neboť po prvním dni jsem měla na rukou pět puchýřů. V poledne jsme to, příliš unaveni, vzdali. Vzali jsme tedy mačetu a šli jsme kácet několikametrovou sloní trávu, která byla již příliš stará na to, aby se mohla dát prasatům, a tak jsme se domluvili s jednou ženou z vesnice, že si ji odveze pro svoji krávu a mně tak potom bude vozit dvakrát týdně čerstvé mléko (obsekala jsem téměř celý pozemek, ale mléko jsem nedostala ani jednou). Když jsme část posekali, dali jsme si oběd. Tentokrát byla kukuřičná kaše s fazolemi. Vzhledem k tomu, že fazole nejím (základní surovina ve škole), jsem si dala pouze omáčku. Po střídmém posilnění jsme ještě chvíli pobyli ve škole. Pohrála jsem si s dětmi a vyrazili jsme na motorce k domovu. Johnny šel spát a Dana za mnou dorazila s pivem. Tyhle večery jsem měla opravdu moc ráda :-)

Ugali s fazolovou omáčkou

Nějak mezi řečí v sobotu jsem se zmínila, že jsem včelař a zrodila se myšlenka na další projekt. Umístit na školním pozemku včelí úly, o které by se ženy ze skupiny Stand Up for Women staraly a získaný med pak prodávaly na trzích. Řešili jsme tedy možnosti a rozhodli se, že ve středu navštívíme specializovaný obchod v Kampale, kde prodávají včelařské potřeby a chytají včelí roje. Všichni nadšení touto možností jsem stále mluvili o tom, co je potřeba obstarat, jak celý proces funguje, jaké je chování včel a jak se med získává.

V úterý jsme opět vyrazili do školy. Tentokrát pohodlně autem s Milly, která se o školu stará a po odchodu Dany a Johnnym bude spravovat organizaci Change Tomorrow.

výborná snídaně (jako vážně) a celá budova školy

školní jídelna

Po snídani, kterou bylo každodenně porridge (nadrcená kukuřice zředěná s více vody) jsme začaly s Danou sklízet sladké brambory.

sklízení sladkých brambor (v pozadí prasečí chlívky)

Po několika hodinách jsem pak mačetou posekala další kus sloní trávy (stále v domnění, že přijde zasloužené mléko) a po obědě jsme vyrazily po některých rodinách dětí, jež jsou sponzorované. To abychom zjistily, jak se rodině daří, jak se daří dětem, jak se mění podmínky, ve kterých rodiny žijí apod. Celkem jsme navštívily pět žen. Do té doby jsem znala děti pouze že školy. Většina z nich stále chodí bosa, nosí roztrhané oblečení, ale na tváři mají stále úsměv. Pak jsem ale viděla pozadí jejich života a upřímně mi bylo hodně těžko.

První žena, kterou jsme navštívily, bydlela asi 4 km od školy v kopci, kde se nachází malá osada. Její pětiletá dcerka každý den tuto štreku chodí sama do školy a zpět. Bydlí v malém cihlovém domečku, spíše řekněme, že garáž na auto je větší než toto staveníčko, připomínající budku na zahradní náčiní. V tomto skromném příbytku se na dvou postelích těsná sedm lidí. Dva dospělí a pět dětí. Nejmladší je pouze dva měsíce staré. Tato obytná plocha slouží spíše jen na spánek, každodenní život se odehrává venku. Na tomto prostranství je udělána provizorní kuchyně a obytné místo, většinou pod stromem vrhající stín, kde jsou rozložené rohože a rodina zde tráví většinu času, pokud žena zrovna nepracuje. Muži, kteří neposedávají zrovna někde jinde, sedí celé dny právě zde. Žena se stará o přísun potravin, vaří, stará se o děti a pracuje. Ve vesnických oblastech většinou na poli. Také na vesnicích platí, že čím víc děti žena má, tím je ostatními považovanější. Nicméně to znamená pro rodinu existenční problémy, protože v období porodu a bezprostředně po něm, ženy nemohou pracovat vůbec, tím pádem nemají peníze ani na školné a děti tak do školy nechodí. Této konkrétní ženě jsem hádala věk kolem 50. Dana mě však vyvedla z omylu. Bylo jí pouhých 30. Do devátého měsíce lámala celý den kámen, který pak chodila prodávat. Momentálně s dvouměsíčním miminkem nepracuje a její dvě další děti nemohou chodit do školy, protože matka nemá na školu peníze. V tuto chvíli se tak i pro ně shání sponzoři. Nejstarší syn už základní školu dostudoval, tím však jeho cesta za vzděláním bohužel skončila.

Dále jsme navštívily rodinu, která si osvojila malou, týranou holčičku. Její rodiče ji od hlavy až k patě polili horkým olejem a dívka má spálenou polovinu hlavy, celou půlku hrudi a nohu. Zůstaly jí ošklivé jizvy a nikdy ji nenaroste jedno ňadro. Rodina si osvojila i další dítě, které jim někdo nechal v křoví nedaleko domu, protože se vědělo, že rodina měla více peněz a že se o dítě postará. Momentálně je však muži, který si děti osvojil, přes sedmdesát let a rodina se nachází v existenčních problémech.

Dále jsem se krátce zastavily u babičky, žijící v malinkém domku se svým vnukem, který rovněž navštěvuje školu. Předaly jsme jí dárky pro vnoučka a Milly jí přeložila dopis od jeho sponzorů.

Poté jsme vyrazily k další matce, která je se svou dcerkou sama a poslední navštívenou rodinou byla ta, která se stará také o nevlastní dítě bez matky. Holčička trpí od narození syfilisem, který se již nedá vyléčit. Zde jsem však byla svědkem zajímavé situace. Vedle starší ženy seděly její dvě snachy, kolem 24 let a obě kojily své děti. Mohlo jim být kolem dvou - tří let. Jedno dítě, které vypadalo, že ještě neumí chodit najednou přestalo pít mléko a postavilo se. Šlo vrávoravým krokem kousek dál, vzalo obrovský nůž a začalo s ním krájet chlebovník (což se mu, jak je na obrázku vidět, skoro povedlo). Přičemž druhé dítě vzalo motyku a šlo okopávat banány. Když si představím, jaký život mají naše děti ve stejném věku, byla jsem absolutně v šoku.

Rodina dívce nedokázala doplatit školné, což mimochodem činí 40.000 šilinků za tři měsíce (255 Kč) a pokrývá tři jídla denně po dobu všech dní strávených ve škole, psací potřeby, sešity a učebnice. Jedná se o školu, která bere jedno z nejnižších školných v oblasti. Mimo jiné, zde byly zakázány fyzické tresty dětí, které jsou všude běžné praktikované (zrovna v té době byly v jiné škole při kárání ubiti tři studenti k smrti). Děti se mají v této škole v rámci možností velice dobře. Ženě scházelo doplatit za dívku 10.000 šilinků. Mimo kávy, kterou sbírají a pak prodávají, kopou na poli a vyrábí různé misky z přírodního materiálu a plastových pytlů. Jednu misku, kterou vyrábí 3-5 dní prodávají za 10.000 - 15.000 šilinků (64–96 Kč), koupily jsme tedy všechny, které byly k dostání, a ještě si objednaly další. Dívka tak bude mít přinejmenším ještě na další semestr zajištěné vzdělání.

dívka vyrábí košík z přírodního materiálu, Danča drží košík vyrobený z pytle, který leží před ní na zemi

Ve středu jsme v osm ráno vyrazili do Kampaly, kde se nachází specializovaný obchod se včelařskými potřebami. Tam jsme se informovali o tom, jak se vlastně včely v Ugandě chovají a kolik stojí základní vybavení. Následně jsme se vydali do obchodního centra, kde jsme nakoupili zásoby. Nutno dodat, že veškeré produkty z dovozu jsou zde poměrně drahé, tedy dražší než u nás. Nakoupili jsme tedy to nejnutnější. Mimochodem, prodávají zde i české sklo. Po nákupu jsme jeli na boda boda do centra. Tam jsme navštívili market plný různých suvenýrů a oblečení. Především je však tento trh určený bílým klientům. Alespoň jsem zde sehnala magnetku. Obloha se začala zatahovat, a tak jsme usoudili, že je čas jet zpět. Samozřejmě jsme to nestihli a cestou nás chytil pořádný slejvák. V průběhu dne jsem si ještě dali v místní kavárně kávu a dali dohromady seznam potřebných věci pro včelařství. Ještě téhož dne jsme vše objednali a v pátek si měli objednávku vyzvednout.

Ze čtvrtka na pátek v noci poměrně dost pršelo a ráno byla cesta do školy dost poničená, vyrazili jsme tedy na boda boda až kolem půl deváté. Zem již zvlhla, proto byl optimální čas začít sít fazole. Následně jsme dokopali celý záhon kolem pozemku, nasekali další trávu pro paní s krávou (stále žádné mléko) a vyrazili k domovu.

vysévání fazolí

V pátek ráno jsem opět v osm hodin vyrazili do Kampaly, kde jsme vyzvedli úly a veškeré nutné vybavení. Zajeli jsme do dalšího obchodního centra, které je srovnatelné s našimi obchodními centry, s mnoha obchody a restauracemi, kde nechybělo ani KFC, nakoupili nějaké učebnice pro školu a vydali se zpět k domovu. Cestou jsme si koupili za 500 šilinků od pocestných prodejců místní mlsek, cukrovou třtinu a kolem druhé odpoledne jsme již byli v Mityaně. Večer jsme se ještě sešli s Danou a Johnny, abych jim vše pořádně ukázala a vysvětlila. Na kutě se šlo poměrně brzy, protože na sobotu jsme měli v plánu pro oba úly postavit přístřešky. Vzhledem k tomu, že panují v Ugandě období sucha a období dešťů, je nutno včely chránit před horkem i před prudkým deštěm. Rozhodli jsme se nakonec pořídit dva úly. Jeden Langstroth, který je hojně využíván u nás v Evropě a jeden KTB, rozšířený především v Keni. Tento typ, u nás známý jako kráva, se příliš nepoužívá a pro mne to znamenala výzva a přiučení se něčemu novému, proto jsme vzali i tento typ, který je velice levný a nijak náročný na zdejší poměry.

V sobotu jsme v osm ráno vyrazili do školy. Bylo tu pouze pár studentů, kteří zde tráví sedm dní v týdnu a mají kratší výuku i v sobotu a také jsou zde děti, které nemají v podstatě kam jít.

Stavba přístřešku nám zabrala bezmála 6 hodin. Vzhledem k možnému použitelnému materiálu a jednoduchým nástrojům, které jsme měli k dispozici se stavba prodloužila. Pomocí motyky a mačety jsme však vytvořili, dle mého, krásné přístřešky pro oba typy úlů a jeli jsme náš úspěch oslavit do místního hotelu na jedno chlazené Nile Special.

V neděli odpoledne jsme se vydali do školy pouze odpoledne zahrát si nějaké míčové hry. Johnny si s kluky zahrál fotbal a já s děvčaty netball. Po pár hodinách nás ale z hřiště vyhnal déšť, a tak jsme čekali zhruba hodinu než přestane pršet a vyrazili jsme na boda boda k domovu.

Ten týden utekl hrozně rychle. Přes velkou námahu jsem chodila každý večer spát úplně vyřízená, ale ráno jsem se s nadšením budila ještě hodinu před tím, než měl zazvonit budík a těšila jsem se na nový den. Uvědomila jsem si, že stereotypní dny doma mě ubijí a berou energii. Tady jsem byla samá odřenina, mozol a modřina, ale vstávala jsem plná energie, což ještě přes den upevňoval smích a radost všech místních dětí.

#uganda #afrika #dobrovolnictví #dobrovolník #škola #děti #dítě #školka #úsměv #štěstí #pracovnínáplň #běžnýden #bodaboda #snídaně #strava #počasí #horko #dřina #mátosmysl #živothrou #hrajemesi #dobrodružství #splněnýsen #zkušenost